SLOKY V JESENI.

Vše sladěno je v barvy světlých strání

a vlažné slunce tiše v dál se dívá,

zem umírá a cítí v umírání,

že byla dobrá, nadšená a snivá.

Teď v přírodě již nesouzvuku není,

kdy stuchlých vůní ona víno loká,

cos dýše krajem jako odpuštění

a v naše duše padá do hluboka.

Jsem k smrti kliden, šťasten láskou Tvojí

a duši Tvou jsem vlastní objal duší –

já dlouho dost jsem v těžkém zmíral boji

a jeseň má mne nyní nerozruší.

Prost vášní všech a bouří svého mládí,

prost prokletí, jež rostlo do závrati,

teď cítím znaven, jak ta jeseň chladí,

a z dlaně Tvé chci štěstí svoje bráti.

A klidně s Tebou příští čekat časy

tam u krbu, jenž za zimy nás čeká,

rty Tvoje líbat, hladit Tvoje vlasy

a v příští jaro hledět do daleka.