SLOKY ZPOVĚDNÍ.

V své duše přítmí jako v zpovědnici

já klekám na večer, jsa soudcem sám,

svědomí svého rozžíhám tu svíci

a sobě samému se zpovídám.

Můj život, v kruhu sobců příliš snivý,

jak film se roztáčí, kontrastů pln,

žen polibků i krásy prudce chtivý,

pruh lesů šumavských i modro vln.

A táhne průvod figur mého žití,

zlých, dobrých – kývá na mne tajemně,

v jich zracích zášť i láska dál se třpytí

a chór ten němý splývá do země...