SLOKY.

Když navždy usnu dříve

než, drahá duše, ty,

ó neplač mi a ulož

mě sama pod květy.

A hlíny hrst, již hodíš,

dřív na svých přidrž rtech,

já budu pak cítit stále

tvůj sladký, teplý dech.

A přijď mi povědít o všem

pak aspoň rok co rok,

já nikdy jsem nespal tvrdě,

mě probudí hned tvůj krok.

A bude-li žít ti těžko,

pak teprv ke mně přijď,

já vedle sebe ti nechám

už napřed země píď!