SLOKY.

Z hor dalekých jak kdos by volal na mě,

z vod hlubokých jak kdos by vztáhnul rámě,

jak vůně mrak by v duši moji lehl,

ba jak by plamen po mém srdci šlehl

tvůj po mně přešel zjev

a zvířil touhy mé a pobouřil mou krev.

Tu smysly mé, jež dlouho byly snily,

se vzepjaly a vášní zašílily

a strach i naděj’, odevzdání

a bol i lest i milování

ve divou spletly změť,

kde tisíc otázek a žádná odpověď.

Ty otázky duch tehdy srdci dával

a na odvět jak soudce očekával,

však srdce ach! nemohlo promluviti

a silněj počalo jen bíti

jak lepem zrychleným

by chtělo zvětšit vzlet či pád – ach zda to vím?