SLOKY.

Těch mladistvých srdce záchvěvů

mně líto je, tolik líto;

kdy slza se zrcadlí v úsměvu,

kdy srdci je ze pláče do zpěvu,

kdy z bolesti kročejem ve štěstí

se ocitne, aniž zví to.

Jak harfa se srdce zachvěje,

kdy strunami stesk mu táhne,

v němž nyvě lká tichá naděje,

v němž v touze se vzpomínka usměje,

až akkordem vzdechů, žhavých slz

mu útěchou v srdce sáhne.

Však uvadlé srdce ku pláči

juž slzí více nemá.

Ty naděje, touhy jsou jinačí,

a vzpomínka nestačí, nestačí,

a srdce si uvyká bolesti

té největší, že je – němá.