SLOKY

Ta naše ulice za řídké noci včera,

kol zahrad přítulných když jsem se vracel sám!

Kře couvly nalité do rozlezlého šera,

myšlének koťata jsem drzá vehnal tam.

V mém nitru siesta se rozložila líně,

dech květů zrosených z kře naladění čpěl; –

jen tichou ozvěnou se chvěly ještě síně,

jak mládí Vašeho smích prv je rozzvučel.

A větve okvetlé se nakláněly ke mně,

a mládí vonělo, a svěžest voněla, –

co sem tam v řadu líp, jež modlily se jemně,

zář plynu lila se, tak trochu zardělá.

A měsíc poléval svým prachem vše, i stíny,

a hvězdy třásly se jak v touze pohlavní...

V té noci květnové ký div že krok byl líný,

a vůní zmámený, se sotva loučil s ní – – –

Teď vím, že nelze žít tak proklatě a ztěžka

jen vztekem krve své, jen vztekem k zalknutí,

byť tvrdé setmění a všedno mdlého dneška

v mém nitru zalehlo vše vřelé k vzplanutí –:

ta první vonná noc, jež prosákne se duší,

blín záští udusí a skepsi zaškrtí

jak lišku, hladová jež pasti nevytuší

a vnadou zlákána ve tmách se usmrtí.