Sloky.

Mít věrnou duši v dáli je tak krásné,

když tolik tě s ní upomínek víže...

když v rudých závojích den tiše hasne,

ta v dáli zajásá, že k setkání je blíže.

Za tebou světla pohádka je bílá

o ňadrech, kam jsi horké kladl tváře,

jichž vlna teplá smutek s duše smyla,

a ve dne, v noci v snách, si vzpomínáš té záře.

A z dálky před tebou ti znovu kyne

ten bílý příliv panenského těla,

pohádka nová... Tak ve dny tvé stinné

z těch pohádek dvou lesk ssá duše rozechvělá.