SLOKY.

Jsou dny, kdy srdce pláče...

A zírej k nebesům, kde anděl hvězdy nítí,

běž v prales, kde dlí Bůh jak v síních katedrál,

rvi vlas, v něj popel syp či vetkávej v něj kvítí –

nic, nic – vše marno je – – Tvé srdce pláče dál...

Toť den, kdy srdce pláče...

V těch strašných závratích, kdy žluč se vlévá do žil

a bílý hasne žár jak v pouštích pod moři,

řvu vztekem divokým: Proč, Pane, Lásku vložil

Jsi v mého srdce sluj, když v Soucit neshoří?!

A proč’s mi nedal sil, bych žhavost rány zhojil,

proč v kosmu velebném mám stát jak trpaslík – ?:

nebť vím, že nejspíše bych bol svůj upokojil,

vše hvězdy kdybych strh’ a v jejich ohni znik’...

To v noc, kdy srdce pláče...