SLOKY.

Já neloučím se s Tebou – jako v snění

jdu v místa ta, kde odpočíváš klidně,

Krist nad oltářem usmívá se vlídně,

a slunce barevná skla v zlato mění.

Je šero v kapli; věnce vydechují

tou zvadlou vůní vypěstěných květů –

o zašlém jaru vyprávějí světu –

svit cyclamen a růží, větve thují.

A duše má se do minula noří...

jdu zkvetlým sadem, všemi alejemi...

Dnes bílý rubáš kryje sad a zemi,

a ve Tvých hlavách věčné světlo hoří...

Já neloučím se s Tebou – v lůně věčna,

kde obloha jak klenba dómu pne se –

vím, otče, jednou zase shledáme se!

Jsou nevyzpytné cesty nekonečna.