Sloky.

Jest nebe tvář ve smutku závoji,

jej slunce nadzvednout se zdráhá,

a kalich květů rozvát po zemi

jak rozbitá číš tvého blaha.

Tvé oči vlhnou, hlava kloní se;

list žlutý na stromu se chvěje:

na stromu života to vzpomínka,

než oderve ji beznaděje.

Zem v mlhách tone jako v mrákotách;

jak svíce u rakve když kmitá,

hle, slunce sotva chvíli probleskne

a v rosy krůpějích se chytá.

Tu nepoznáváš kouzla země víc;

co zasel čas, teď chvatně sklízí:

ó marně tiskneš k ňadrům ruce své,

tvůj krásny sen – s ním také zmizí.

Ty vody kalné tiše plynou v dál,

a hvozdy smutkem jsou už němé;

a květy, kde jsou ještě v poupatech,

slyš, jak by dechly: uvadneme!

Mé oči kalí se tak slzami;

ó, písně, kam jste prchly, rcete!

ach, štěstí, lásko, sladká poupata,

mám uvěřit, že uvadnete?!