SLONOVÉ.

Ne, nebylo to představení včera,

jak v cirku bývá! Málo přízně získal

Pompejus divadlem tím v očích lidu!

Tak nelapí nás. Naopak. Svou duši

urážek plnou jenom odhaluje

a chtěje lichotit nám ukazuje

bezděčně pohrdání lidem římským.

A z jakých důvodů ty hry nám strojí?

Chce zase velitelství někde míti?

Hle, vojska sbírá – k čemu? Proti komu?

Chce úklad provést proti Caesarovi,

jenž přítelem nám? Strojí hry – nu, budiž.

Však k čemu dovoluje rušit sliby

a svatou hroznou Nemesis nám budí,

jež přísně tresce porušení přísah?

To můj je rozum, prostý římský rozum:

nejednat nikdy proti vůli bohů,

nedráždit Furie své mysli pýchou!

Pompejus zpychl – v tom to všecko vězí.

A pýcha bezohlednosti je matkou,

a bezohlednost šlape po všech řádech

ať božských nebo lidských, toužíc stoupat

vždy výš a výše... Při tom zatemňuje

zrak tomu, koho vede, zacpe uši

a duši pomate – vše proto, by tím jistěj

v hodinu jednu přivedla jej k pádu.

Ne, nebylo to představení včera,

jak v cirku bývá. Pompejus moh šetřit

bohů i lidí... Čtyři dny se bili

gladiatoři dobře ozbrojení

s lvy africkými – pět set zvířat bylo –

ten počet novostí sic uráží nás

o Pompejově pýše hlasně svědče –

však budiž – boj ten obvyklý je v cirku,

a kdyby v obvyklých byl prostých mezích,

tu jistě vděčně byl by přijat lidem.

Však pátého dne vešla řada slonů

v areny prostor... Dobráčtí ti tvoři

se vlídně zadívali na lid římský

a k bojování chuti nejevili.

I drážděni, i vybízeni, hnáni

k útokům ostny, bodci a vším možným,

nikterak nedali se z klidu rušit,

jen ustoupili, jak by místa svoje

trýzničům v míru přenechati chtěli.

A když pak meči na ně dotíráno,

– neb trpělivost zápasníkům došla –

a do citlivých rypáků je bili,

tu k bolestnému podivu a hrůze

krvavé rypáky své zdvihli k nebi

a žalně žalujíce pobíhali

prostorem cirku... Nevole nás jala,

a nad to řada lidí dosvědčila,

jaký tu přečin spáchán proti právu.

V Africe dálné, volné vlasti svojí,

ti sloni byli různo pochytáni

a přivedeni k lodím. Na lodi však

zvířata ona nevolila vstoupit,

jak příštích věcí by se obávala.

A teprv když jim vůdci sliby dali

a přísahy o plné bezpečnosti

v tom našem městě, vešli obři v lodi.

A proto tedy pobíhali cirkem

a proto rypáky své zkrvavené

zdvihali k nebi trpce žalujíce

svým nářkem na přísahy porušené...

A zvířata ta zvlášť jsou milá bohům.

Za světlých nocí, než se Luna zjeví

v oblasti hvězdné, slonové ti chodí

k vod čistých proudům v domovině svojí,

v nich umývají veliká svá těla

druh druhu v svorné snaze pomáhaje,

a když se stříbrná líc božstva zjeví,

pochodem zbožným vážně před ní táhnou

umyti, čisti. Takto zvykem dávným

ctí zvířata ta stříbrolesklou Lunu...

Ne, neměl Pompejus k těm věcem svolit

a nevyzývat pyšně božstvo pomsty!

My překazili zločinný ten zápas –

však nářek zvířat těch mi pláče v duši

a děsí ji... Zlé doby přijdou na Řím

a – třikrát běda! – ne bez viny jeho.

Ó neopouštěj, Quirine, svůj národ,

a největší všech, Jove Kapitolský,

drž nad námi svou ruku milosrdnou

a, Gradive, ty přispěj ve zlých časech!