Sloup Memnonův.

Má duše druhdy sloup Memnonův byla,

jenž ozýval se vždy, kdy slunce krásy,

neb lásky – luny ztopily jej jasy,

až dálná poušť tím zpěvem hlaholila.

V té písni celá moje duše žila,

dne mladého v ní přizavřené řasy

v ráz rozlétly se v prostory a časy,

svět objaly i velduchů všech díla!

Co stalo se, že trhlina dnes dlouhá

jde sloupem, jenž je od té chvíle němý,

jen chví se – zpívati víc nedovede?

Že píseň zmizela a zbyla touha?

Vše, slunce, luno se zázraky všemi,

pro jedny oči, jedno čelo bledé!