SLOUP SPOLEČNOSTI.

Má gesto, kterým slušně nahražuje

kulturu srdce. Úsměv blahovolný

tkví na lících mu, úsměv lhoucí zájem

pro všecky otázky, jež chodí světem –

umění, vědy, zájmy obce, státu,

problémy doby, bolest jednotlivců.

Dá rady prosícím – jich kořen není

v úvaze pevné, náhodný to nápad

a touha zbýt se trapné situace.

I podporu dá, neb zná cenu peněz

z těch časů, kdy jich nazbyt nemívával

a nyní ví, že penězi se získá

i gloriola dobroty i pověst

šlechtice duše, nad to že jsou poutem,

jímž řadu lidských já si k službám připne.

Jen těch rád nemá, kterým tak či onak

ublížil jednou – výčitkou jsou jemu

a výčitek on sobě nepřipouští.

Zná vše a nic. Má duši vypálenou,

studené srdce žije egoismem,

jím vášeň neotřese, ani bolest

nezvíří chladnou, počtářskou tu duši.

Styk s žurnalisty čile udržuje,

má pro ně vždy stisk ruky kordiální,

neb žurnalisté – Homery jsou slávy

dnů našich. V hlubokosti duše jeho

dlí zhrda lidmi. Boha neuznává,

však toleruje. Dcerám připravuje

rozumné sňatky, synům dává volnost,

by vybouřili oheň svého mládí,

neb ví, že v posled vynesou si z všeho

led v srdci, duši studenou, jak kdysi

sám vynesl je. Zemře hlučně želen

frázemi celé slušné veřejnosti,

rodina pomník dá mu, dílo drahé

se zlatým nápisem. Že pak jednou časy

poruší písmo, vyleptají v lidech

zjev jeho, pověst, upomínky všechny –

toť světa běh: tak on znal zapomínat

v dnech života, tak budou zapomněni

i všichni ti, kdož jeho zapomněli.