SLOUP Z MEKKY.

Děl Amr, vůdce, k imamů svých radě:

„Dům Pánu vystavět dám ve Fostadě,

s ním na slib buď ta koruna všech mešit,

že lidu spor už mečem nechci řešit.

Buď slávy pomníkem Mu na vše věky

a skvostně přizdobím jej sloupem z Mekky,

jejž kalif Omar, blažen víry zdarem,

mi do livânu slíbil dáti darem.

Leč nelze sloupu – v rozpacích je kalif –

přes písek pouště vézt a moře záliv,

tož Omar prorok k sloupu vztáhl paže

a do Egypta k Amru jít mu káže.

Leč sloup se nehne, neposlouchá, stojí,

tu velký Omar na trůn stoupl v zbroji,

a děl: „Slyš, vládce věřících ti velí,

jdi do Fostadu, odbojníku smělý!“

Leč nehnulo se sloupu vzdorné tělo,

spíš jak smích přitlumený v něm to znělo;

stál nehnutě a v kalifovo líce

šíp s šípem bodal zlaté od hlavice.

Tu Omar kalif v pohněvu a žasu

sáh’ po broušeném meči ruče k pasu,

by sek’ a děl: „Jdi, zanech vzdorné pikle!“

Leč nejde sloup, jen sem a tam se vikle.

„Což, vzdorný robe, konat vůli naši

ni meč tě nepohne ni nepostraší?

Nuž, zpupný, karabáčem na otroky

tě přinutím, až zmrskám oblé boky!“

A karabáčem, kterým plašil duchy,

jejž splést dal na ginny a na eunuchy,

šleh’ po dvakrát sloup do táhlého dříku,

a ten jak živ se vznesl v divém křiku.

„Proč ženeš mne, jak nevěřící raby

v zem neznámou, v dál od Mekky a Kaby;

bych nežil už a strádal věčně znova

bez posvátného místa Allahova?

Mám větrat v žáru, otrok přeubohý,

a vodou ráje nevlažiti nohy,

již k věčnu žití skýtá Zemzem studna,

když hříšný prach jí smyla duše bludná?

Mám zahynout?“ „Ne, hlásat budeš v davy,

že svato všecko jest, co prorok praví,

že bez vzdoru jej na pozemské pouti

i kmen i hora musí poslechnouti!

Vše z pokynutí jeho stát se musí:

stan, nebe, chce-li, rozpadne se v kusy,

a z kusů těch, když káže, samo v sebe

zas nové složiti se musí nebe.“

A vzlétl sloup; a v chrámě stál v čas pravý

a Amr, vůdce, ukláněje hlavy

děl k lidu: „Svět i nebesa jsou malá,

Bůh všeho pánem! Allâh akbâr, Allâh!“