Slova bez naděje.

Všemi, jimž věřil jsem, oklamán,

blíny má důvěra klidí...

znaven a vysmán a jedem štván

straním se lidí.

Kamkoli kroky své zamířím,

úlevu hledaje klamnou,

všichni s tím nevlídným dechem svým

ženou se za mnou.

Zamknu se v světnici rozchvěný –

teď snad se vyprostím pláči...

nocí mi klepají na stěny

zbloudilí spáči.

Utíkám do samot odlehlých –

ve stínu skryju se stěží,

prokletý drsný ten hlas a smích

v patách mi běží.

Všemi, jimž věřil jsem, oklamán,

duše má bol všade vidí...

znaven a vysmán a jedem štván

bojím se lidí.