Slova k melodii bouře.

Tak jako někdy v lidské hrudi

se těžký smutek probouzí

a každý cizí pohled studí,

když maně v duši zasmušilou

se z nenadání pohrouzí –:

tak něco roste ve mně

tak mrazivě a temně –

Ó proč bys v běhu plachém

měl trnout dětským strachem,

co před bouří tě štve a honí,

a přec jen zase do ní!

Jsi hříčka větrem štvaná,

nic víc.

A bouře maně rozpoutaná

tě z nenadání poděsíc,

a křídlo netopýří,

jež kolem tebe víří,

a tma, která se šíří,

i vítr, který hýří,

strach malomocný kane

ti v srdce polekané

i hrůzných stínů na tisíc.

A v řevu, který ječí

a burácí ti nad hlavou,

jak spěje v dálku mlhavou,

hle, chycen ostrou klečí

tu hyneš v křeči.

Jsi dítě vyhýčkané,

nic víc.

Hle pták, jenž plaše vzlétnul z hnízda,

tvou malou duši děsí

i vítr, jenž si v pochod hvízdá

a svistí

ve chvějícím se listí,

než na chvíli zas ulehne si, –

tvá malá duše všeho se tu bojí!

Ó co bys sobě počal

tak sám a chudičký!

Hle v močál

tam vyskakují bludičky.

Ty trneš, strom-li praská,

v tvé bledé tváři zoufalosti maska

je s hrdostí tvou v boji –

a hrdosť neobstojí.

Stín leká tebe každý,

vše těžce tebe drtí,

ty vidíš všude děsný přízrak vraždy

a smrti.

Ó bída, bída, bída,

hrom temně řve a hučí

a skála odpovídá,

jdeš stínům do náručí.

Ó bída, bída – – –

Ó jak bys chtěl být nyní doma

z té pusté noci nevlídné,

kde drahá síňka povědomá

tak milá proti neklidné

tvé plahočivé chůzi,

jež plná kruté hrůzy,

kde noc a tma a bouře řádí

a blesk si v skalách hledá byt

a drahocenné tvoje mládí

můž’ jednou ranou zahubit.

Ó stůj

a na ty doma

a na jméno, jež chví ti rtoma,

ztracený, bídný pamatuj!

Jak poraněné ptáče

tvá duše chvěje se,

a bouře zatím stromy chýlí

a vítr kvílí

a naříká si po lese,

ó naříká a šílí,

lká, repce, stená, pláče,

řve, úpí, soptí, jásá.

A nikde, nikde spása.

Slyš, nová rána

a obloha je rozorána,

svět padá a se boří

a hoří, hoří, hoří,

smrt chechtá se a krok tvůj hlídá,

slyš příšerný ten její hlas

a duši spas,

ó bída, bída, bída!

Hle, jak se chvěje

tvá duše hrůzou beznaděje –

jsi ztracen! – Kol se točí

hle tisíc očí

a každé jeden plamen –

a holá větev ostrá

jak dávno mrtvých kostra,

sto, tisíc ramen

hle příšerných se k tobě zvedá

a tebe v náruč chvátí,

ó běda,

co jednou v náruč chvátí,

to víc se nenavrátí,

vše do tmy, v propasť mizí

a sám jsi sobě cizí,

ó jak jsi malý, malý!

Ty, který ve svém letu jistém

si diadém i křídla dáš,

vše rozvrhneš si v pouhý systém,

vším mimo sebe pohrdáš,

jenž přírody se pánem mníš

a teď, když v háv svůj neskonalý

noc ohromná tě stínem halí,

zrak v bázni sotva zvednout smíš,

ó jak jsi děsně malý! –

Jak malý! –

A zajdeš-li, to bude tak,

nic víc,

jak zraněný kdy zajde pták –

jen stejně máte oba práva,

nic víc.

A měsíc, jenž se protrhává,

a oblak, stráně, tmavé rokle

a širý obzor opodál

a skála, jež se nocí pne,

vše mlčet bude dál,

ni na větvici ptáče zmoklé

pro jeden život nepípne.

Zde není jedné hvězdy smírné,

zde’s jenom sám a bezcenný,

v té velké noci přenesmírné

jsi kámen v moři ztracený.

Je člověk hříčkou vichru jen

a neznámá ta síla tvůrčí

hned v kolébce,

než prvně dítě zašepce,

je k smrti určí.

A to je on, jenž vybájen

s hrdou duší reka,

a ptáče tak se nepoleká,

že v chvíli jiné

už zhyne –

Kde s přírodou je člověk v boji,

a jenom slabou rukou hne,

tam nikdy, nikdy neobstojí

a vždycky podlehne.

Ó jak je tady malý!

A nad hlavou ti proud se valí

a blesky bijí v jeden ráz,

a slyš, teď přelet’ noční můry

a s hůry

jen protrhané, černé chmury,

jak démon by svým vlasem třás’,

jak šílené a běsné stvůry,

jež propasti i skalní sráz

by skryly snáz,

i hrob –

I když se bouře ztiší,

než kolébce jsi vždycky hrobu bližší.