SLOVA NOČNÍ. (I.)

Strnule patheticky

se město prostírá,

jak někdo, který žije

a vlastně umírá,

a zdá se ti, že’s zbloudil

sem do všehomíra.

A přišla prudká touha

svůj celý smutek zmoc’:

že po dni zamračeném

měsíčná přišla noc,

že v žilách dosud krev proudí,

a myšlénku, jež bloudí,

že věčnost soudí,

a neodsoudí...

Že roste v bezsenných nocích

duch neúmorný lidský,

že do nich rozlije světlo

ten vlídný měsíc vždycky.

Ale ty kontury hradu a věží

strnule, patheticky leží.