SLOVA NOČNÍ. (II.)

Pěkně vás prosím, páni patrioti,

již vrávoráte zpiti z putyky...

Váš dobrý rozmar ovšem neukrotí

lecjaká staffáž staré tragiky.

Náměstí chmurná, teskná, dejme tomu,

kostelních věží smutek trvalý.

Ni dlouhé stíny, které z façad domů

na moji mladou hlavu padaly.

Pěkně vás prosím, páni patrioti,

pivovar máte, schůze, tribuny,

poslance věrné vždycky v „pro“ i „proti“

a „lesk ten starý české koruny“.

Jste lhostejni k té atmosféře zhouby,

váš interess to vzbudí pramálo.

– – Já ale, když jsem vešel do podloubí,

jakoby náhle na mne padalo.

A bizzarní a těžkou měl jsem visi:

zřít atleta v té úzké ulici

(popatřte dobře: nebyl vám přec cizí

ten o stěny ty marně bušící).

V ospalá okna marně tloukl vzdorně,

zahořklý jenom vlastní slyšel smích.

A tak tu hynul jako v hladomorně

v úzounkých vašich ulicích.

Noc přichází, a tak vás pěkně prosím:

ulicím těmto dejte chvíli klid.

Jedinou touhu ve svém srdcí nosím:

nechte ty mrtvé aspoň promluvit!

Chci mluvit s nebem, jež se ke mně snese,

o marných žárech, jež se uhasí.

– – – My, patrioti, jindy sejdeme se;

v den soudný, za každého počasí.