SLOVA NOČNÍ. (III.)

Půda kluzká, cesta úzká je.

Dokola sníh.

Zřím silhouetty, dumaje,

a slyším smích.

Nějaký commis děvče si vede.

Na cestu pozor! Lehko se sjede.

V prázdno se zadívám; úzko mne jímá,

do srdce leze dotěrně zima.

Smrt jakoby sáhla na mne

rukama hubenýma.

Opilec za nimi vrávorá,

nejistým bručí hlasem:

„Občané, láska, pokora!

Pytláctví chráněné honebním pasem.

Censura nebeská? Úřad? Kdo ví.

Quod licet Jovi, licet et bovi.

Dál!

Někde jsou sněhy, někde jsou louže.

Cesta se sklouže.

– Dnes bych Vás slyšel, causeristo, rád!

Nějaká lenost v žilách roztekla se,

a klidný divák, dělám staffáž masse

zbytečně snad.

Hledám Vás v noci, proto jsem vyšel,

novinky, klepy, rád bych dnes slyšel.

Kde kdo co vytisk’, kde kdo co vydá,

kdo co řek’ (to zvlášť je tklivo!)

kam to až dotáhla obecná krida,

o, žabí Perspektivo!

Směješ se, holka. Mně snad? To je chyba!

Kdo by to býval řek’!

Mohl jsem býti také těžká ryba,

jen nemít ten svůj vztek.

Každý podle svého gusta.

Ať jsi, kavko, hodně tlustá.

Dál!

Faustíček z mládí byl veselé kotě,

často si na sladkém smls’,

Markétko! Ústavy zřízeny pro Tě,

nač tolik pláče a slz?

Valentin přijde, Valentin brouká,

Mefisto v srdce ho pích’.

Báby se slézají, mládež se kouká.

Vidíte, kam vede hřích!

Rád bych Vás slyšel, to je jisto,

rozmilý causeristo.

Důvtipná sofismata,

říkání o umělci,

droboučká zrnka zlatá

sypaná nad kozelci.

Autorský pathos, pathos stran,

z papíru, trochu ohlodán.“

Postavy jdou; věž vážně kývá

a vážně dumá most.

Postavy jdou; vše s nocí splývá,

tři tvoří společnost.

Po létech zoufalost náhle mne jímá,

ve všem a ve mně ta dotěrná zima.

Smrt jako by na mne sáhla

rukama hubenýma.