SLOVA NOČNÍ. (IV.)

A noc jde městem. Plyn jen matně svítí.

A já jsem klidným – jako nikdy v žití.

Časem se mihne kterás tvář kol drzá.

Nehledím. Cítím, kterak země zmrzá.

Nic nehne mnou. Já dnes se nechvěji

nad zmařenou poslední nadějí.

Nic nehne mnou. Je smutku kolem mnoho,

A lidé mrou. My nevšimnem’ si toho,

bídy, jež bouří, bídy, která prosí,

frivolních vtipů, ironické glossy.

Srdce mi tuhne, jako tuhne led.

A poznámky své mohu pronášet.

Legální vraždy, sociální bídy?

A líný soucit buržoasní třídy?

– – Tak jak ti lidé sympatií jatý

dal’s svoje jméno tisknout na plakáty...

Jak mnoho jiných z pozemských svých statků

na stávkující dal jsi tuším zlatku.

Noc kolem jde, A člověk líp se uhne.

Noc městem jde a srdce volně tuhne.

Ty sympatie rozlezly se štědře

po bureau, korsu, spolcích, po katedře.

Za malý peníz rozkoše tu síla.

Je sladko přeci dělat lidumila.

Ale ty sám? Rci, vlastní tvoje dílo?

Neřeklo slova, pranic nebouřilo?

– Tak jako oni. Město, vidíš, dřímá.

V zimníku teplém snese se i zima.

Tys viděl vůdců areopag svatý.

S massami hráli jako s pimprlaty.

Hra byla dlouhá. A ty chápeš zcela:

i principály v posled omrzela.

Broukají trochu, za scénu se trousí.

Ať pimprlata sama pomohou si.

Z nás každý ví, jak utěšeně vzkvétá

vždy dobrá věc za sympatií světa.

Z nás každý ovšem v altruistní pýše

případný protest s chutí podepíše.

Z nás každý ovšem – to je už nás vkus –

naposled řekne své „Non possumus!“ –

Hra skončena... ať přijde zítra druhá!

Noc chladná je... a srdce při tom ztuhá.

Vše pouhý zvyk; pak fraškou je drama.

Ať pimprlata pomohou si sama.