SLOVA TVÁ...

Slova Tvá, mince ze zlata, ražena sladkým smíchem!

Vše bylo štěstím, nikdy hříchem,

poledním jasem –

Celá zem’

bájí a snem,

úžasem...

Slova Tvá zasněná,

nějakých dálek ozvěna,

zvonila v srdci mém

stříbrným léta oblakem:

Nezapomeň...

A když den zhasl v očích Tvých – na horách sněhy plály –,

nějaké smutky rty zamykaly:

že nutno nelkat’,

zpříma stát’

a – nečekat’

na návrat...

Slova Tvá, sotva dech,

zmrazená na Tvých bledých rtech,

zavála vlhkou mhou

soumračnou, truchlou krajinou:

Nezapomeň...

A když jsem hořel vášněmi – Tys’ tomu chtěl, můj bože! –,

milenek opouštěl sněžná lože,

zpíval a plakal,

přísahal,

věřil a lhal,

miloval:

slova Tvá horoucí,

poklady lodi tonoucí,

padala duší mou,

půlnoční, smutnou hlubinou:

Nezapomeň...