SLOVÁCKÁ DALILA.

Byť s Luciperem měl se rvát,

Slovák jej chopí v pasy

a nezvyklý se koho bát,

on ještě zavýská si.

Leč s Machálkem – to zlá je věc,

proč, ví už Slovač širá:

ten bujnost kosí jako žnec,

po něm se těžko sbírá!

Je stár, leč jeho krev a sval

přec nezmohla ta leta:

kdo mladého se obra bál,

má dosud strach i z kmeta.

On skácený vůz se hrachem

sám na kola zas vstavil.

On dvojím ruky rozmachem

dva lotry dechu zbavil.

On dívky nosil na dlani.

On douškem píval z vědra.

On koně s jezdcem ve zbrani

sám vsadil na svá bedra.

On v krčmě náhle vypne se,

v ráz lavici tam zvedne,

i s hosty ven ji vynese

a – sám k jich sklínkám sedne.

Však za chvíli – – oh! pohádka

je po obru zde pouhá:

na zemi těla hromádka –

i děcko se jí rouhá!...

– – – Tak našel syn tvůj, Slovači,

co Samson kdysi v žínce:

též on rty svoje přitlačí

rád k Dalile své – sklínce!