Slováčkovo loučení.

Vedla mne matička

z Bánovců k Machnáči.

Pojdi, duško moje,

vzhůru slunko kráčí.

Nekráčí, ba letí,

hned bude sedati,

jaj, a musím tobě

s pánembohem dáti.

Dala, zaplakala,

křížkem znamenala:

„Pánbůh tě opatruj,

Slovačino malá!

Na mamku, co v chudé

chovala tě pleně,

vzpomínej jak ona

storáz každodenně! _“

Dolů vrátila se, –

ach, mne srdce bolí;

to již konec štěstí,

počátek nevolí.

Jaj, tam ubírá se,

již se neobrátí,

jak ta holubice,

když se v oblak tratí.

Ach ty Bože milý,

a já na temeni,

v dálku se obzírám –

v dálce domov není!

Jedno tamo dole

okolo Trenčína

zlatá, zlatulinká

moje domovina.

Ach, ty milý bože,

na šporci Machnáče

jsem jak na javoru

žalobnivé ptáče!

Ptáče za deštiva

pod listem se kryje,

mne však nekrytého

slzný žal ulije.

Ulije, odnese,

pomoci mi není,

ach, kdože tě našel,

loučení, loučení!

Ach kdo tebe našel,

pěšino k cizině,

ten nebyl chovaný

na slovenském klíně.

Machnáči, Machnáči,

nebeř na se kapí,

pokud moje oko

k domovině kvapí.

Nebeř hůňku na se,

ani širák šedý,

abych rodnou chýšku

viděl naposledy.

Nemrač se a nermuť,

zjasni se, Machnáči,

sic se ulijeme

oba v jednom pláči.