SLOVÁCKÝ HUDEC

Jen jednou jsem v životě svém ho zřel,

a z paměti už mi nezmizel,

a často naň vzpomínám.

To obraz vlál pouti kol peřestý,

on shroucený, šedý hrál u cesty

a sobě jak hrál by sám.

Jen jednou jsem slyšel ho, nábožnou pěl,

a z paměti už mi nezmizel,

a bude žít ve mně dál...

To strašlivé ve tváři úsilí,

a výraz ne lidský už, gorylí,

tón každý by vyzpíval!

Zas vidím ho, slyším a tak je mi:

Jsem, bratře, tvým bratrem zde na zemi,

jde za tebou srdce mé!

Tvůj výraz už z duše mé nehne se,

nechť cele mnou do hlubin otřese

a nebe už najdeme!