SLOVAN ĎAUR.

Když matce zrodil se, v tu hodinu

jim chata shořela. Déšť jisker žhoucích

je obsýpal, a v pustou dědinu

zněl marně skřek jí ze rtů polomroucích;

ty mrtvoly, jež vrahem pokáceny

kol v krvi ležely, ty nevstaly,

již nehnul jimi nářek bědné ženy;

jen chatek černé stěny doutnaly,

až zhasly v noc. To v dávném bylo boji,

v nějž raja, proti níž stál tvrdý svět,

šla za lidskost a za svobodu svoji

tak sama, s ní jen bůh. Šel jun i kmet,

jen chromci, mláď a matky zbyli sami.

Však vrah je našel, v tichých vískách slídě...

Tak hoch se zrodil mezi ssutinami

jak v říši mrtvých, v spoustě hrůz a bídě.

A rodička, když po nejtěžší chvíli

z mdlob oživla zříc, její plod že živ,

jak zázrakem své všecky vzpiala síly,

by vykonala zbožné lásky div:

ven vyvlékla se, v loktech synka nesla

a na kolena u studnice klesla,

v níž voda krví padlých zrudlá byla;

té v dlaň si nabravši; jej s pláčem křtila:

„Ty synu bolesti, buď Lazar jmín!“

I vrátila se v pusté chaty klín,

kde žili, jak ta smutná raja žila,

jež ode věků lámala své jarmo

a za útrapy, za krev, za oběti

jen těchu měla, že kdys řeknou děti:

„Ta krev, ty slzy tekly nenadarmo.“

A dnes, když Lazaru již k ramenům

syn mladý dorůstá, on s ženou dnes

se hrdě loučí, opouští svůj dům,

jda v boj a smrt jak na slavnostní ples,

neb raja deptaná, tak osamělá

a sirá před lidského věku půlí,

dnes trojí korunou si zdobí čela

a trojím královstvím svou hřímá vůli,

jí v trojím rodě jedno srdce plane,

v tré praporů vzlet jeden burně vane,

a práva majestát svou zoří ranní

se vítá s leskem jejích zbraní,

vstříc jemu nadšení svou světí zbroj,

své vítězství si nesouc v boj.

Dnes onen Lazar bědný, Slovan ďaur,

kdys pod sveřepým jarmem narozený

a krví otců, matek pláčem křtěný,

i v hrdinství i v mukách světem opuštěný,

dnes vidí ze své krve vzrůstat laur!

Dnes po stoletích zápasů a běd

jak obr povstav, nutí zpupný svět,

by uctil svatou velkost jeho díla,

sen jeho vyplněný o svobodě.

Dnes rukou jeho soudí pravdy síla,

meč dějin třímajíc. Tam na východě

tkví na slunci až dosud černá skvrna,

z níž na osmanské meze Evropy

stín padá příšerný, v děs temný hrna

ty země, jež by mohly rájem zkvést;

a nemohly jí žádné zoře smést

a nesmyly ji krve zátopy,

již za světlo a spásu ode věků

tam prolévala srdce slávských reků.

Však již ji smyjí, slunce osvobodí

i rodnou vlast! A nechť se barbar chmuří,

jenž Evropě jest kletbou, nechať zuří

svou hrozbou dosud: vítězně dnes brání

ji Slovan ďaur, Evropy požehnání. –

A Evropa? Ta hlásá dílo míru

a paláce mu staví ze slov písku,

by stály jako tvrze na bahnisku,

jež hemží se sty záštiplných štírů –

ba v samém srdci Evropy dnes dravý

též po barbarsku trůní Minotaur,

jenž na křivdách si podnož slávy staví;

křivd obětí mu též je Slovan ďaur,

jenž právu svému, cti a svobodě

jen při stydlivé loutně písně pěje,

kdež Lazar na dalekém východě

hřmí bitvami své epos světoděje...

Ó, nebylo těch slzí, běd a hoře

dost ještě ve východní rosné zoře,

či neteklo dost obrovské již moře

té krve čacké po dnešní až den,

a krev ta nečervená-li se dosti,

by nad evropskou mlhou lhostejnosti

též červánek se zarděl nadšeností

neb aspoň studem jen?

Ó rozněť, zoře krvopurpurová,

všech srdcí požár, proraž k nebi vzhůru,

bij sršícími plameny vždy znova

a znova v temnou budoucnosti chmuru,

ať v písmu blesků všichni stejnou čteme

zvěst od Balkánu k Šumavě a v Tatry.

že v pravdě jsme a budem, čím se zveme.

těch trpících, těch bojujících bratry,

a jednou vůlí, věrnou do skonání,

ať mečem nebo duchem,

vždy heroickým vzruchem

ďaur Sláv že všude se i ďáblům brání.