SLOVAN.

Zde v Europě jarobujné nový věk se divně vznáší,

K jedné straně slunce svítí, na druhé se nebe mračí;

Neníť však to černé mračno, bouřky zhubný temný hled,

Až dobouří, slunce vyjde, objasňujíc nový svět.

V jasné, nezakryté záři západní tam kraje stojí,

Slavské luhy na východě pod mrakem se ve snách kojí,

Žádné blesky se neoctly zjasňujíce temný zrak,

Aniž hlaholy vojínů temný neprotrhly mrak.

Z Krakonošských hor se dívá Slovan, dennice kdy vyjde,

Kdy to božské světlo světů v kraje naše asi přijde:

Hle, juž temena Uralská jasněji se třpýtějí,

Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí.

Tiše Slovan kráčí dále ; mlče k východu se dívá.

Srdce soukromně mu plesá, v Slavsku noci že ubývá.

Francouz horlivě zazpívá, Germán hlukem odpoví,

Slovan mlče pokračuje – naději svou nezjeví.