SLOVANSKÁ RHAPSODIE.

Sto světel ve dvoraně skvěle plálo,

sto srdcí hudbě slouchalo a tálo.

Z dum vezdejších, jež jako těžký spánek

mě tlačily, má duše procitla;

ji probudil a zvedal zpěvný vánek;

sta paprsků kol zlatě zakmitla

jak perutí, jež zvaly: „Poleť s námi!”

I pozvolna mi vzlétal cit i duch

kams ve prostor, kde nad zemskými chrámy

chrám hvězdný čněl; kol jas mně obejímal,

a dole – slyš! čím vlnil se to vzduch?

Tam oceán jak ze sna tiše hřímal,

tam rodily se harmonie divné,

tak úžasné, jak mocí tvůrčí sudby

když v moře dýchne Bůh – a ono živne!

Tak žilo kol a vřelo moře hudby.

Ó zvuků vlnění! Já slyšela

jsem stíny chmur, jak po něm plížily se,

i větru vzdech, když skalám o čela

se šeptmo třel kdes na nehybném myse.

Já cítila jsem, v přetajemném ruchu

jak chvělo se to moře beze hrází,

s ním spolu tušila jsem jeho tuchu,

jež věstila, že lepá bouře vzchází.

I vzešla bouř! Teď vichor zvučných krás

se rozepěl a rozburácel plesně,

dul hrozivě, až rozkoše vjel mráz

mi do kostí, až sevřela se těsně

má slabá pěsť, jak vojín jílec svírá.

Ó hudbo zázračná! Tvá sladká lyra

teď napjala své božské struny z blesku!

Hlas houslí mohutněl a sálal vzhůru,

jak plamenným by šlehal jazykem!

Ty řady smyčců, topící se v lesku,

se zablýskly jak meče nad šikem,

snad meče ohnivé, jež křivdu stráví!

A jako tuby andělského kůru

trub zlatolesklých rykot bojovný

zval v zápas velký pod korouhev slávy –

zval v soudný den, v ten triumf čarovný;

kde láska bude lidské rody soudit,

až ty, kdo spánkem hrobu spali, vzkřísí!

Žas, vytržený jásot, vzlyk se mísí

v té písni obrovské, již slyším proudit;

ta zvučí, svatou vášní rozbouřená,

jak přísaha, již skládá bohatýr,

jak junák výská, jako vdova stená,

hrá jako k tanci, hřmí jak bubnů vír,

jak děvče zpívá, jako zvony zvoní

a sirotkovy těžké slzy roní!

V ní duje buran severního kraje,

v ní dumný nápěv jihu vánkem vlaje,

v ní slunko vychází a zapadává,

však co v ní zaplesá i zanyje,

v tom všem zní jedno vroucí zavolání,

zvuk jeden, jedno jméno: Slavie!

ó Slavie! –

Jak příboj moře v skály

proud písně v silná srdce plemen buší:

Což věčně, bratři rozloučení v dáli,

z té lhostejnosti nic vás nevyruší?

Což marně volají k vám druhů hlasy?

Což Slavie, ta máť, jež na ňadrech

vás všecky tulí, sčítá slzy všech,

a za níž děti svorně meče tasí,

ta obryně, jež třímá nad všemi

svůj mocný štít a činí na zemi

z vás národ velký, nezdolný a svůj:

což Slavie ta věčně bude pouze

snem, písní, voláním – jak hlahol můj,

a vidinou, jež prchá naší touze?! –

Zřím kypět moře, nad ním clony chmurné...

tep srdce chvátá, oko slzy plní.

I dozněly ty slávské rytmy burné

jak modlitba, kol níž se bitva vlní.