SLOVANSKÝ LETOPIS

Řeč prones’ v ruské dumě známý

Miljukov, hlava kadetů,

o níž psát záhodno se zdá mi

pro zajímavost předmětu.

„Perune!“ děl, „proč nezabránil’s,

bychom zas Němcům nesedli

na lep, proč slepotou nás ranil’s,

co jsme ti, hříšní, provedli?

Proč, vládče hromů, do objetí

nás vháníš černé nestvůry?

Chraň, hospodine, svoje děti

před krásou pruské kultury,

kultury límců kaučukových,

žandarmů, šatlav, bodáků,

kanonů, lodí pancéřových,

piklhauben a zupáků!“

Vítali tato slova s plesem

přemnozí, jak by na vidle

je bral, křičeli jiní. Děsem

spad’ soudruh Adler se židle.

Krásných slov proudem, toť věc jistá,

se mnoho v světě nezmění.

Car v Německo se opět chystá

s carevnou na zotavení.

V té říši, kde se vládne hladce

a pořádek je u vesla,

bezpečným cítí samovládce

se před risikem řemesla.

Nemůžem shodu překaziti

holštajn-gottorpsko-germánskou.

Však jaký u nás bude míti

vliv na myšlenku slovanskou?

V jednotu, pokud existuje,

zda se tím spolkem vrazí klín?

Či doktor Kramář poputuje

do Petrohradu přes Berlín?

Záhada v lůně času dříme.

Nikdo nám za to neručí:

Klofáče ještě uvidíme

si ležet s Wolfem v náručí.