SLOVANSKÝM BŮŽKŮM.

Ó, zřím vás! a v mé duši

se všecek zvlnil cit:

Tys Bába – a ty Veles –

a ty zde Svantovít,

a vy ti bůžci malí,

již, v domě svatí všem,

jste v záři krbu stáli

nad starým ohništěm!

Jak vesele ten plamen

si v krbu praskal, plál,

kol vašich hlav a ramen

se stíny sobě hrál,

co ženy předly, vítr

bil zimní do krovu,

a muži smědí snili

o lupu, o lovu.

Zřím vašich božnic slávu,

nad mořem chrám váš čnět

a žreců průvod tichý

a člunů hbitý let;

výš pod starými duby

dým kroužit obětí,

a pak – jen zápas hrubý

a zmar a prokletí!

Třesk mečů – padlá těla –

křik – požár – trosky – krev –

pád hvozdů do popela –

nového boha zpěv;

chrám rozbořený plane

nad lesy Rujany,

a vy – jen rozmetané

a staré balvany!

Ó, dobře tak! Vy špatně

jste střehli krb i dům,

sil nedali jste pažím

v boj proti cizincům,

ni nesváru, ni zrady

jste nezašlápli blín,

když s křížem táhly řady,

kde váš byl hromoklín?

Z úst jazyk rvát jste dali

pro pozdních věků sten,

pro svého lidu žaly

zem na pospas a v plen.

Za vaši slabost, mdlobu

a malomoc a klam

vás poslední žrec skácet

měl toporem svým sám!

A přec – když praděd tesa

vás hrubě pro oltář,

zda nechtěl v kámen vrýti

jen svého kmene tvář?

A přec – mně v duši jihne –

jste velcí byli kdys,

a zrak můj zří, zda stihne

kýs příbuzenský rys.

A znovu mě to vábí

před vámi státi v snech,

a mračné rysy Báby

jsou náhle plny něh,

mně zdá se: chví se – roste,

jak zvlněn ves můj cit –

já ohléd’ se a musil

ten kámen políbit!