SLOVANŮM.

Slované, všichni na západ oči,

jak se tam kolo osudu točí,

na přední stráži kde bratr váš jest,

odhodlán hájit ji třeba až k smrti!

Hleďte, kdo strojí se, že jej tam zdrtí,

čí mu to hrozí tam sevřená pěst.

Lhostejně nikdo z vás nemůže zříti,

jak se tam na bratra lavinou řítí

moc, jíž se brání už na tisíc let –

volnost chce zdusit mu, koupenou draze,

studenou tíhou chce přilnouti k Praze,

vřelou krev života zmraziti v led.

Znáte jej, kdo se to na bratra chystá:

dříve si připínal znamení Krista,

s mečem když na východ mocí se dral;

jindy zas brnění hábitem skrýval –

chystal-li k Slovanům bouřlivý příval,

na šalmaj míru písničku hrál.

Hraje též vám ji teď, s úsměvnou tváří

ruku vám tiskne – co s bratrem se sváří,

jeho co půlkolem obklopil tvrz.

Jablko sváru v ni přes hradbu hází,

snáze by prolomil tvrdou tu hrázi,

volnou by cestu měl přes ni a skrz.

Po přední stráži přišla by řada,

Slované, na vás – jako když zrada

svrhla kdys v Polabí laviny sníh,

dusila po řadě slovanské hlasy,

až se jen do věků nad poli, klasy

rozléhal posupný Geronův smích...