Slovem a kovem.
Když s tribuny polnicí znívá
z úst výmluvných nadšená řeč,
když do srdcí lidu se vrývá
hlas pěvce jak plamenný meč,
nechť zápal a naděje smělá
tu povznáší tisíců čela,
v mém nitru dí mrazivě cos:
Ne slovem,
leč kovem
jen padne vám budoucí los.
Když národ, jejž násilí týrá,
svůj pozvedá žalobný hlas
a surovým křivdám se vzpírá,
jež stínem jsou v osvěty jas,
soud budoucí tyranu věstí –
tu násilník, s ocelí v pěsti,
jen úšklebně křiví svůj ret:
Ne slovem,
leč kovem
duch dějin si upraví svět.
Zlá myšlenka: Od věků darmo
hlas boží z úst proroků zněl
a železné, krvavé jarmo
duch lásky snít člověku chtěl,
jsou neplatna osvěty díla –
Jak před věky divoká síla
hřmí vítězně v barbarský rej:
Ne slovem,
jen kovem
dál burácí člověctva děj.
Mrak zlověstný nebesa halí,
jak před bouří dusný je vzduch,
již blízko vojsk rachot se valí –
jen přikloňte k pažitu sluch!
Snad zítra již spousta se snese
a národy oněmí v děse,
jen krvavá zařinčí zbroj –
Ne slovem,
jen kovem
se rozhodne velký ten boj.
A bez moci do divé srážky
zřít bude náš ubohý rod,
kam schýlí se osudné vážky,
zda právu či násilí vhod.
Snad pravdu pak bezpráví zdolá
a nepřítel potupně zvolá,
šij kruše nám železem pat:
Ne slovem,
jen kovem
můj zdržíte smrtící mlat!
Však nikoli – Jinou mám víru:
Nech křivdě zdar ověnčí zbraň,
přec nezajdem’ v záhubném víru,
zas vypneme zdeptanou skráň.
Žár posvátný ve stálé hrudi
nás uchrání, z mrákoty vzbudí
a vyvede z ústrků všech –
Ne kovem,
leč slovem
vstal jednou již z mohyly Čech.
Tím slovem, jež effeta! dělo
z úst horoucích v hrobový klid,
jež v kouzelných knihách se skvělo
a zázrakem vzbudilo lid –
To slovo zas národ můj spasí
a vytrhne z propasti běd,
jej zachová v jasnější časy,
jež v dálce zří proroků hled,
kdy slovem,
ne kovem,
krok lidstva se pošine v před.
Až slovo, jež nadšení plodí,
to slovo, jímž bojuje duch,
jež k dobru a ku světlu vodí
vždy do výše člověctva ruch,
třesk utiší válečných vzteků
a na prapor budoucích věků
v zář napíše krásnějších zor:
Pryč s kovem!
Jen slovem
řiď s láskou se národů sbor!