SLOVENSKÁ BALLADA.

Dobrák Pecko, věru, od kolísky

odpočinul sobě pořídku,

ačtě chodě v horách na hlídku,

Pánbožku byl nad ty v dolu blízký,

ač tam denně píseň skřivánkova

pravila mu: „Svět je jinačí!”

horal Pecko lopotil se znova,

říkaje: „To chudým dostačí!”

Až kdy čas mu notně shrbil záda,

a když poznal, kterak prokvétá,

povídal si: „Půjdu do světa,

hlava k stáru znala by ho ráda!”

A tak šel a bloudiv kolik neděl,

v kostelík si zašel dobráček:

v lavičkách tam zástup lidu seděl

a moc pěkně mluvil panáček:

„Radostí je na tom světě řídko,

kohože z vás smutek nezebe?

Ale každé pravé boží dítko

vždy se při tom těší na nebe.

Jde tam cesta hložím, přes oblázky,

cesta srázná, bolná, daleká,

ale Slovák vše to přejde z lásky,

palčivých se hrotů neleká.”

Když byl Pecko na vzduchu zas božím,

povídal si: „K nebi půjdu rád,

vlasy kvetou, hřbet již není mlád,

snad že přejdu štěrkem tím a hložím;

znám ty cesty, plné ostrých hrotů,

ach, kdo dlouho chodil Slovačí,

neleká se trochy toho potu,

křemelí a ostnů bodláčí!”

Potom šel vždy strání nejstrmější;

hroty svými kamení a hloh

těžce ryly do krvavých noh.

Pospav chvíli v lesní zvěře skrejši,

snědl trochu osladiče, malin

a již bystře vykračoval zas;

slézal boky ostrých, strmých skalin,

před sebou vždy nebe vida jas.

Myslil v duchu: „Ó, tam jinak bude,

na nebi jsou všickni bohati,

Pánbůh všecko mi tam oplatí,

ví, jak naše Slovensko je chudé!”

Noha chabá sotva se již táhla,

krvavila květy, mech a vřes –

až pak mdloba Pecka jala náhlá,

jako ve snách v písek zmořen kles.

Našli jej tam ležícího v mdlobě

mnichové dva siví za šera,

odnesli ho do zdí kláštera

a tam v celle Pecko přišel k sobě.

Prohlédaje, řadu viděl kněží,

z dáli slyšel dumné hudby hlas,

potom zpěv tak dojemný a svěží –

Pecko honem oči zavřel zas.

„Již jsem v nebi,” myslil, „dozajista,

vždyť jsem viděl nebešťanů dav,

boží svaté sněhobílých hlav,

a tam uvnitř jaká hudba čistá –

andělé to k boží pějí slávě!”

Opět hlavu zdvihl z podušek –

vrchovatou misku mnich mu právě

v lůžko dával sladkých halušek.

„Pojez, brachu, po své pouti dlouhé!”

vlídně děl a vyšel ze dveří.

Pecko sedá, zírá, nevěří –

snad to přece mámení jest pouhé?

„Ne – jsem v nebi!” povídal zas v pláči,

„halušek tu pro mne hromádka

jinačích než u nás na Slovači –

jaká jde z nich vůně přesladká!

Ó ty nejsou ze slovenské chyše!”

Sedaje k nim, maně vzhledl výš –

zachvěl se: tam na zdi visel kříž,

s něho velký Kristus hleděl tiše.

Nechal jídla, křižoval se zrychla,

postavil se těžce na lůžku

a hruď dobrá před tím křížem vzdychla:

„Co to vidím, Kriste Ježušku!

Nemyslil jsem, Pane můj, že v nebi

trn ti také ryje po čele,

tělo že máš krví zardělé,

ruce bílé probodené hřeby!

Já mám jíst a ty zde zmíráš hlady,

hlava tvoje padá slabostí –

ó ty hřeby prst můj vyprostí,

nebudou tvé ruce beze vlády!”

Prvý hřebík na podlahu letí –

aj, teď Kristus zdvihá hlavu svou,

a tou rukou volnou, zbodenou

Pecka volně vine do objetí...

Po chvíli mnich udiven zří Pecka,

v náruč svou jak přijal ho sám Bůh –

kolem rtů měl dobrák úsměv děcka,

duše vlétla v pravý rajský luh.