SLOVENSKÁ KOLÉBKA.

V duchu ji vidím,

kolébku tvoji,

duško má slovenská,

bouř když se strojí:

Vichr jí zmítá

od strže k strži,

drobné však holátko

pevně se drží.

Zbytečno plakat,

volati: Mámo!

Vichr je přehluší –

zvykne být samo.

Liják v líc šlehá,

ledy ji mrazí –

vše jak když rozkvetlé

růže v ni sází.

Sníh jen víc zbílil

čisté to čílko,

zápas ten vzpružil jen

jak proutek tílko.

Hebký mech zhrubnul,

jehličí píchá,

robátko bolí to,

ale je zticha.

Sotva že v polích

dozněly srpy,

pod sněhem kolébka

tiše hlad trpí.

Jinak rád vidím

kolébku tvoji,

duško má slovenská,

pod clonou chvojí:

V roklině tiché

v stinném hor shluku

vánek jí kolíbá

od buku k buku.

Poduška z mechu,

z mlh jsou tvé plenky,

rubáč snad z pavučin

utkán je tenký.

Blankyt máš v oku,

len je tvá kštice,

červánek rumění

od rána líce.

Líčka tvá svěží

nestárnou, mládnou,

v jahodách nachových

rtíky ti sládnou.

Pohádka járku

bzučí ti v úšku,

motýl ti dotěrnou

odvívá mušku.

Ptáče ti do snů

tichounko zpívá –

v takové kolébce

sladko se snívá,

sladko se snívá,

duška jen měkne,

srdéčko přetéká

v píseňce pěkné.

Skřivánek ptáček

píseň tvou slyší:

mžikem ji rozjásá

s oblačných výší.