Slovenská víla.

Ta lípa slovenská krví zalévaná!

dřív ji zalévaly červánky za rána,

teď ji ovlažuje očí jarček sporý,

dříve ty bystřiny narozené z hory.

Nepučí, nekvete, dnem nocí se troudí;

její víla zpěvná v dálných horách bloudí,

ne v oblačné říze, jen v bílém rubáši,

porubané slávě pověsti donáší.

Nenavštíví města, jenom sem tam vísku;

neviděti po ní žádné stopy v písku,

žádné po stezičkách, ba kady se nese,

ani kapky rosné s trávy nesetřese.

Ta slovenská víla, tak se tajně loudí

jako sen, když v kraje myšlenek zabloudí;

tu tam se ukáže, cestičku si zhatí –

z rána beze stopy – bůh ví kam se ztratí.

Kdy as zkvitne lípa, co nám vílu kryla,

kdyže v květu bude, jako dříve byla,

kdy zeleným šatem zase oděje se

a svou hlavu sličnou v oblaka povznese? –

Neste mne, myšlenky probdělých mých nocí,

neste mne té zvadlé lípě ku pomoci,

nebo se urobte, každá na meč žhavý,

a zaplašte bleskem úmor a mrákavy!