Slovenské husličky.

Nehrajte mi na husličky,

zlatí báčíkové,

mně zvuk každý jako luňák

storáz srdce klove;

jsouť ty písně jako z horky

kolo tančící bosorky,

ty mě zpěvem, brati milí,

srdce ulúbily.

Ty husličky, bože, bože!

ty jsou zčarovány;

nezvoní jak na vzkříšení,

zvoní jako hrany;

jak jen počne slačík hráti,

dobrá vůlička se tratí,

a když srdce v zvucích mešká,

na raz se roztěžká.

Nehrejte mi! Jak začnete,

vzdýchá to a pláče,

a já vidím, bědná ženka

po strunách jak skáče –

svadlá, chorá nouze je to,

zvuk je synem ženky této,

a jak mile z huslí skočí,

hned mi přijde z očí.

Nebo ne, jen hrejte přece

naše teskné žalmy,

a já vezmu sekeřičku,

co tatušek dal mi;

jenom hrajte zvolna, dlouze,

až se zjeví zas – ta nouze,

hned svou sekeřici zvrtnu

na tu ženku smrtnú.

Ej! tu strygu pochováme,

proč nám porobila –

pak v husličkách ubydlí se

zlatovlasá víla,

ta nás bude v opak, báči,

k radosti zváť místo k pláči.

Jaj, ta sladká, živá krása

celou Slovač zjásá!