SLOVENSKĚMU LIDU.

Ty Bohem nadaný lide, s nímž srdce mé srůstá

již roky pomalu, nepozorovaně, tiše,

jak s půdou mateřskou spleť kořenů hustá,

jak s dobrým králem svým radostně oddaná říše.

Ty Bohem nadaný lide, jenž osudem hozen

byls mezi asijský východ a evropský západ.

Jak přes most po tobě ze širých stepnatých dálí

se Huni, Avaři, Turci a Maďaři hnali

a koní kopyty do země zašlapávali.

A dosud ničí a dusí tě uherská pusta,

co chtivou Vídní jsi váben a pohlcován.

A dosud Praze, své matce dálné, jsi známý

jak Čína, některou písní jen, výšivkami,

však vlídnou cizinou nadšeně obdivován.

Ty Bohem nadaný lide, kdy dovedeš chápat

svůj úkol veliký, pro nějž jsi určen a zrozen?

Kdy z bídy, pověry temné se dovedeš vzchopit,

kdy Bohu pomůžeš utvářet krásný svůj osud?

Tak dívám, dívám se s hněvivou bolestí na tě:

Dnes stkvíš se jako kdys Šalomoun v královském šatě,

a zítra židovou kořalkou do něma opit,

jak líný dobytek válíš se v silničním blátě.

Dnes v čisté, jakoby umyté, bělostné chatě,

v den Páně, vzkříšení přírody, rukou svou lehkou

květ uplétáš se květem na kraslic skořápku křehkou,

a zítra pro křivé slůvko jen, zrazenou čest

hned zvedneš na bratra křivák svůj, zaťatou pěst.

Jak děcko plachý a chmurný a nedůvěřivý

dnes sedíš pod křížem zoufalství sklesle a němě,

v svůj osud zbaběle oddán a blouznivé víře.

A zítra dalekých dojmů a rozhledu chtivý,

svou zdravou, úsměvnou živostí, odvahou hýře,

jdeš jako procházkou na rok kams do cizí země

pro skývu průhlednou chleba a pro mincí hrst.

Dnes jako letní noc zvroucnělou tesknotou nyješ,

a bílou ženu svou polaskáš radostně, jemně,

a zítra v krčmě se smrduté hněvivě zpiješ

a celou rodinu surově, do krve zbiješ

jak vzteklý šílenec, horší než divoké zvíře.

Oh, jak to možno?! – Jak otřásá člověkem celým!

Svým sladkým nadáním tolik vždy umění slíbit

a tolik krásy tak čisté a úsměvné dát,

a činem jediným, divoce, barbarsky smělým

svou bolest spoutané síly a těžkého stesku

tak náhle, nadarmo, zbytečně v opilství vybít,

vše spálit za sebou, prolomit zákonů řád!

Oh, moci tebe tak od sebe samého osvobodit...!

Oh, moci nad tebou rozkřesat plameny blesků

a světlem linoucím osvětlit ponurá nitra

a k velkým cílům tvým za ruku podanou doprovodit...?

Zda dnes to bude...? Zda bude až pozítří, zítra...?

Či nikdy, lide můj ubohý, nebude snad...?