Slovensko, ty ještě spíš?

Už roztál sníh s těch vrchů vyvětralých

a dolů kalné bystřiny se ženou,

i Perun zase v mračnech černokalých

svým kopím blýská rukou napřaženou,

tepleji slunce svítí níž a níž –

a Slovensko, ty ještě spíš?

Už z hájů bujných na pouť vesna kráčí

a různé svěží kvítí nese v klíně,

zas plna zpěvu je ta chasa ptačí,

čil skáče srn i jelen v doubravině

a všecko hledá svoji rodnou skrýš –

a Slovensko, ty ještě spíš?

Už přišli čápi, přišly vlašťovice,

a vše se navrátilo v svoje chátky,

už kvete hloh i keře ostružnice,

což nevrátíš se rodné matce zpátky?

což naše jaro za nic neceníš?

Ach Slovensko, ty ještě spíš?

U domku tvého cizák javor seče,

tak jako osekal už naše lípy,

v sbor cizí mládce, šuhaje ti vleče

a s děvuškami tvými vilně chlípí,

hleď, vlk se k salaším tvým krade blíž –

a Slovensko, ty ještě spíš?!

Ó vstaň, ó pojď, už slunce k jitru spěchá,

z mladého jitra není dlouho ke dni,

ten ztrácí věk, kdo chvíli prchnouť nechá,

ó, nesmuť přec a k nám své oko zvedni:

tak ruku v ruce šťastni budem, slyš,

ó Slovensko mé, procitniž!