Slovensko

V červnový večer chodím po nábřeží,

vzduch vlahý je a plný květin dechu,

leč na mém čele těžké mraky leží,

a chvílemi jak ubránit se vzdechu?

Teď na Slovensku boj as plane divý,

kdo nemyslí naň, ach, kdo zapomíná? –

A kolem hovor chodců zvučí živý,

a veselá zní hudba od Žofína.

Pár měsíců, co skutá pro staletí,

tam rozlomena pouta bědné láje

bez práv a hlasu, a co do objetí

vlast vine si ty vykoupené kraje.

A zas již Maďar sahá po nich dravý,

zpět z matčina je vyrvati chce klína...

A koho potkám, směje se a baví,

a veselá zní hudba od Žofína.

Již zřím, jak tyran nová pouta strohá

skul Slovensku a pevněji je váže,

jak po šíjích zas šlape jeho noha,

rve jazyk z úst a v temno věznic káže

ty smělce vrhnout, kterým na mžik zdálo

se o ráji, hlav na sta za trest stíná...

A tu? Co světel zářivých hle vzplálo!

A veselá zní hudba od Žofína.

Ne, nedáme jich. Co však krve vřelé

zas vytryskne, co srdcí dotluče tam,

jež mohla bíti ve zvon země celé

a ke hvězdným až doletěti metám!

Snad teď již přes ně děla hřmí a jízda,

a otce ztrácí droboť, matka syna...

Jak bolí, když kol kuplet někdo hvízdá!

A veselá zní hudba od Žofína...