SLOVENSKU. (I.)

Do země pohádkových krás i žalů,

kde žasne hned, hned pláčem rudne hled,

jež stulená je v klíně horských valů,

rád jako bratr bych vás družně veď

a ukázal vám hory, lesy, nivy

a plesa křišťálná a různé divy,

jež v lásce odvěké zde ukryl Bůh,

než bratrům vzal je cizí dobrodruh

a jako zvykem divých Asiatů,

jim vládne po způsobu lítých katů.

Tam hleďte výš, kde klade závoj zlatý

v úsměvu ladném slunce na Karpaty!

Již s jasným zrakem ples těch mořských očí

vod křišťál štědře spouští do úbočí,

by orným polím uštědřily vláhy,

jimž prchá jaro tady, žel, tak záhy

a na hliněnou půdu temné chyše

mráz pohněvaný od severu dýše!

A přec když zima tady zavévodí,

Bůh s útěchou zde k milým lidem chodí,

jim na hruď ruku klade, učí zpěvu,

by měli náhradu běd pro úlevu.

Tu všude z chyší písně zahlaholí – – –.

Což teprv lid kdy zavýská si v poli!

Své opouští pak slamou kryté stánky,

by zpěvně pohovořil se skřivánky

a dívky, v zimě doma popelkou,

jdou v pole zavýskat si s křepelkou,

a junák, nežli stoupne ku pluhu,

si pérko svíjí z květů na luhu.

Jak prostičký, leč přemilý tu lid!

Jak pohostinný, přímý bez úskoku;

na vlídném líci důvěrný dlí klid

a důmyslná hloubka v jasném oku!

Své srdce dělí v lásce s chudším bratem

a věrně ukrývá jej v srdci zlatém.

Co ondy měl, čím před světem se chlubil,

vše divokrutý vzal mu nájezdník,

on jeho děti, jeho statky zhubil

a v nejtajnější horské skrýše vnik’;

on jeho švarný osvojil si šat

a popletené navěsil naň cetky,

z vin jeho spěchal divě bursovat,

pak rozpínal své opeřené letky

a rval a kloval vše, co v odpor bylo,

až staré blaho krev zde vycedilo!

Vše, hory, kotliny i strmé stráně

a rozvlaky a nízké kopčiny

jsou z všemohoucí štědré ruky Páně

slovenské darem drahé otčiny;

ba lidský život náš je věru krátký,

by veškeré ty krásy okem stih’:

Jdeš jako v snách z pohádky do pohádky

a všude tlum krás ladně peřestých!

Tu hory jako věčné hradby stojí,

tu řeka jde jak živý zlata zdroj,

tu cudné dívky v utěšeném kroji,

tu děti, jako zlatých včelek roj.

Ó země netušených krás a vnad,

již pilnost přeměnila ze skal v sad,

v němž všecko utěšeně, svěže bují,

proč také bouře tebe stále rují?

Proč ustavičně dlouhé po roky

máš týrána být vášní otroky? –

Ó, slovenský ty v horách skrytý ráji,

v němž horské říčky na varhany hrají

a horské kmeny, pološeptem, v taji

své vonné modlitby výš vysílají!

Vše krásno zde, co štědrou matky rukou

máť příroda sem snesla v hojný dar:

Hruď lidská s písní dumně sladkozvukou,

jas nebes s kouzlem zkvétajících jar,

ty horské nivy plné vonných květů

a žvatlajících bystřin hbitá směs,

ptač zpívající čilém na poletu

hned z lesa v luh, hned z luhu v bujný les,

ty věkovité převelebné hory,

jež bílé hlavy tyčí do oblak

a modlí se jak němých mnichů sbory,

až černé kápí na ně hodí mrak,

ten krásný lid, jak kmeny vzrostlých buků,

jež za pohody pěstil bděle čas,

a jemuž nikdo v světě nedal ruku,

ač ondy pro něho i mřel, všem v žas!

Ten lid, jenž bez lsti jest prost všeho klamu

a jako ptáče v hnízdě důvěřiv,

jež dravci hadu samo vlétá v tlamu,

když lstivě úlisným mu okem kýv’;

ty ladné ženy plných, svěžích svalů,

jež v orbě samy horský táhnou pluh,

když v staré bídy ustavičném žalu

jich prosby nijak nechce slyšet Bůh;

ta skvostná jezera a snivá plesa,

jež plna obrazův a temných snův

Bůh jako safírový klenot vsadil

do obrovitých horských prstenův,

ty něžné duše krásných útlých dětí,

jimž z oblé tváře svítá nebes zář,

a jež chce mocí vláčet do prokletí

práv lidských snědý loupežník a žhář,

a všecko, všecko v soulad-li to shrnem,

jest nepřátelům v očích ostrým trnem!

Ó Slovensko! Ty krásný skvoste boží,

kdo na tvém klíně hlavu k spánku složí,

sní o ráji; vše samý je tu květ:

Jsouť růže dívčí ústa; každý ret

pln líbezných je pohádek a písní,

jež milé duše v drobných síňkách vysní,

když odpočít jim těžké po únavě,

a jimiž kvésti každé přáno hlavě.

Zpěv všude ozývá se na salaši

i na pastvě, kde volné vánky dují,

kde chlapci, stádce-li jim vlci plaší,

je zahubí a búčky přeskakují,

a otáčíce sekeřicí svojí

vždy k obraně jsou hotovi a k boji,

skrz horské kdyby chránící je mlází

se na ně náhle shlukli noční vrazi

a uloupit jim chtěli osoh*) pole.

Vždy pohostinnost dlí při jejich stole

a odhodlaná síla mužně brání

těch dobrých chatek kol trenčanských strání,

v nichž zbožný lid, než přes práh šine nohu,

vždy důvěřivě obrací se k Bohu.

A přec ten Bůh jich nedbá v nebezpečí,

když chtí mu zpívat otců rodnou řečí,

a dnem i nocí modlitbou mu vděčí;

on nechává je vraždit mečem vrahů

pln lhostejnosti na kostelním prahu

a nechává jich matkám loupit děti;

nic, nikdy na jich prosby neodvětí!

Proč, Bože mocný, přes tisíc už let

ten dobrý lid má zlobou býti klet?

Proč trnitou jsi vykázal mu dráhu,

proč krví svou má barvit vlny Váhu?

Proč zmírat má v slz ustavičném ronu

na krásných březích Kysúce a Hronu?

Proč žít a trpěti má bez ustání,

jak drobná ptač od orlů na Kriváni?

Proč pod prostými krovy rodných chat

žít nemůže, proč má jen umírat?

Proč nelítostně po tak dlouhé časy

růst necháváš jich polím drobné klasy

a velké, hojné jejich týrateli,

jenž jako otrokům jim pyšně velí,

a jejichž dětem jazyk z hrdla trhá

a krví jejich duší hříšně mrhá?

Proč dáváš rváti jejich sadů sněti

a odcizovat jejich krásné děti?

Což síla Tvá těch lític nedosáhá?

Zda nemá plakati tu Slovač drahá,

když vlastní zemí bloudí jako cizí

a zří, jak všecko, svým co měla, mizí,

jak tygři půdu její spárem ryjí

a z krve její živí se a tyjí?

Ó vyloupená skříně skvostných krás,

kdy objevíš se světu šťastnou zas,

kdy objevíš se vítěznou a volnou,

kdy spojíme svou v radost obapolnou,

v mohutný chorál vítězství a síly,

kdy budem zas, co za Jiskry jsme byli,

kdy ostré zbraně odpočinou v klíně,

jak po vítězství Matúš na Trenčíně?

Kdy hrdě velet budeš pekla káni,

kdy běsnost zavoláš k odpovídání,

kdy rozsoudíš už nad vším zlem, jež páše,

a vrahům řekneš: Dost! Ta zem je naše?

Ó vzněť už, země má, svou duše vatru

a hlasně zavolej: Stůj bratr k bratru,

stav k Slovanu se člověk k člověku,

jak v lůně tvém dřív bylo od věků!

Ó matko Slávo, kdy že zavoláš:

„Pojď, Slováče, vždyť drahý syn jsi náš,

pojď, s dětmi druhými se v jedno sluč

a v půdě otců znova rosti, puč,

květ vydej už a sladký práce plod,

pojď, v jeden kmen se sluč a v jeden rod

a v srdce jediné, jež vroucně buší

a v jednu myšlenku a v jednu duši,

vždyť matce Slávě po Tobě se stýská

a volá Tě. Hle, na Tatrách se blýská!“