SLOVENSKU. (II.)

Na Bílé Hoře zdeptala nás zášť,

smrt zrubané nás potopila v krvi

a vrhla na nás hanby černý plášť,

svět stáhl pohrdavě svoje brvy,

krutost nás hnala hrůz svých do propasti

a vrazi práva žili z darů vlasti,

již k loupežím svým poutali a víží –

teď zoře svítá, bílý den se blíží!

Slyš, z dálné dálky slyšet mocný hlas,

jenž těchou zalétá k nám ze zámoří:

Vzmuž vlasti se! Bdi, budiž volna zas!

Bůh svobody v čas mocné divy tvoří,

on s právy přichází a pouta láme,

nuž, my mu srdce, duše podáváme,

vrah nepřítel nás víc už neponíží,

teď zora vychází a den se blíží!

Bud volným, lide, ve své vlastní říši,

buď volným sám a s Tebou Slovák brat,

jenž úpěl zpívaje si v horské tiši

a jejž duch pravdy nedá utýrat;

svou vlast si braň a miluj rodný lid,

dbej půdy své a pěstuj mír i klid

a miluj ty, kdo s nebe na vlast shlíží;

jest zora zde a štěstí tvé se blíží!

Nuž vpřed, zrak výš a ruce na zástavu,

ten svobody a práva drahý skvost,

zas budeš volným jedincem – i v davu

ať hostitel to už, neb družný host.

Tak věrně vytrváme, v lásce boží,

a nesvornosti vypleníme hloží,

jak káže Svoboda a pravá ctnost –

s tím v Bohu vytrváme na věčnost!