Slovinsku.

Po tobě dlouho, čarovábný kraji,

jsem v dáli toužil rozteskněn,

tvůj obraz lepý, v luzných zjevů taji

na víčka klad’ mně mihotavý sen;

při každém kroku, v každém oka kmitu

mně plápolala v blankytavém svitu

tvé něhy švarná vidina:

ji obrážela v tisícerém třpytu

zvlněná duše hladina

a dumy sladké kouzla čaromocí

mně tihly z nitra zátiší,

jak skřítků roje v pohádkové noci

zakletých zámků ze skrýší.

Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý,

neznámý básník severu –

slovinské vlasti náhle rozestřely

přede mnou bájnou nádheru;

když pobratimou půdu rty mé sprahlé

líbaly v žhavém rozchvění,

tu v bouřných prsou pocítil jsem náhle

nejsladších písní vlnění.

Styrii smavou proletl jsem v chvatu,

tu švarnou zemi zelenou,

již Dráva v slunném, smaragdovém šatu

probíhá vlnou šílenou,

kde révy kadeř všude rozplítají,

kde každou skálu rozvaliny vroubí

a v každé sluji, v každém stinném doubí

tisíce víl se zlatovlasých tají,

jež sirén hlasem sladce zvou

poutníka v hebkou náruč svou.

Pak ve Gorenska zasmušilé stráně

se krok můj šinul nesměle,

kde divá Sáva s Karavanek stráně

se řítí v rokle setmělé;

kde ze Triglavu do údolí hřmějí

nebeských varhan píšťaly

a Bledské pleso v modrých vlnek reji

se vrývá šedé do skály,

hýčkajíc v klíně robě roztomilé,

ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé

„zvonečku přání“ čarozpěv

dme snivou touhou srdce děv.

Dál „rájem kraňským“ ode chýže k chýži

ku žírné spěl jsem rovině,

kde Aemona se starodávná shlíží

v Ljubljany lesklé hladině.

A na Notransku bílé Krasu skály

bludnému chodci tvrdé lůžko stlaly

pod clonou orlích perutí;

předobrá víla tajemné té země

jen růžným prstem pokynula jemně

a v jednom oka mihnutí

se nitro skály čarným stalo hradem

s hostinných síní nekonečným řadem.

U konce pouť má – ještě plné něhy

Adrie modré zahledl jsem břehy

jak tažné ptáče v přeletu:

tak svůdnou byla čarovná ta tůně

ve sterých barev rozkvětu,

tak plna zpěvu, šveholu a vůně,

že navždy rád bych v kyprém jejím lůně

byl složil hlavu zemdlenou.

„Addio!“ navždy pěvci s bohem daly

Duina rumy, bělošedé skály

nad moře plání zelenou.

Kam zmizely mi čarovné ty zjevy?

Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy?

Kde reje švarných Slovinek,

jichž zraky takou něhu v duši vanou,

že jako hvězdy dosud vstříc mi planou

mlhavou clonou vzpomínek...?

Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlyku

ty kraje plné veleby

až dosud skrápí slzou nevolníků? –

ten lid, jejž v dáli k zoufalému boji

sám silni v lásky nekonečném zdroji,

ty mocný bože na nebi!

Zmizelo vše mi v upomínek šeru;

neznámý v dáli básník od severu

o ruku vzpírám hlavu zadumanou

a v duši mojí sladcí snové tanou.