SLOVO KRÁLOVO IX

Dvě noci nespím už. Mé oči suché jsou,

tak pustě střízlivé, až nechutně.

Nadarmo nehnut ležím na boku

a vzpomínám, co spánku pomáhá:

zavírám oči, šeptem počítám,

jak chlapec – ach, ten, ach, ten majestát! –

od jedné do sta, od jedné až do sta

a znovu opět od jedné až do sta,

bych unavil tu bdící přírodu

a zadrh’ její hlasy hřmotivé

a sfoukl její světla rozžatá;

než spánek nejde, nejde. Převaluji

se mrzut s boku na bok, počítám,

s očima zavřenýma počítám,

kdo všechno onehdy byl ve sboru,

ty tváře tvrdé, zlostné, surové,

jich jména šeptám v duchu po řadě –

a spánek nejde, nejde. Zkusil jsem,

co jindy sladký přivádívá spánek:

v objetí žen, těch ochutnaných mnou

i teprve se vznášejících přede mnou,

jsem vesníval se, přimhuřuje oči

tak labužně, a již, již pociťuje,

jak v horkých polibcích a sálavých

mi usínají libě smysly vše.

Než byl to klam. Jen chvilku zdřiml jsem,

jak v letní sucha prška drobounká

když stříkne, po níž ještě dusněji.

A ještě sen, tak ušklebavý sen,

v tu chvilku, co jsem zdřiml. Hnusný sen.

Eh, čert vem babí výklady! – Než přec

se dere do hlavy a stojí přede mnou.

A smícháno, co bylo, nebylo

i co přec mohlo být. V té živosti!

Je výstraha to snad, či dopověď

mých nedomýšlení? Je smysl v tom

a jest i stavba pevná ve snu tom.

A stojí přede mnou jak přízrak... Václav, já

a s námi otec v kapli na hradě.

Hořelo na oltáři množství svíc

a uprostřed, kde kalich mívá kněz,

tam koruny dvě na něm zářily.

Mne, hocha, drahokamy zlákaly,

co na nich svůdně hrály duhami,

a chuť jsem pocítil: tak vyloupnout

je pěkně, strčit do kapsy a vysypat

je z kapsy před hochy – ti by koukali!

Než v tom mne otec chytil za ruku,

jak stál jsem vedle něho u křesla,

v němž před oltářem samým usedl,

mne k sobě přitulil a promluvil:

„Už slábnu; cítím, brzy odejdu.

Zde, před obrazem Božím, slyšte mne,

co chci vám říc’, než navždy odejdu.

Ty Václave, již rozum z toho máš;

ty Sigmunde, ty starej se ho mít!

Čti, Václave!“ a slabě odkašlal

a dal mu knížku zlatem zdobenou.

A Václav četl po pravici otcově:

„Tu slyšte, co jsem napsal nástupcům,

sedícím na mých králových dvou stolicích:

tohoto světa dvojí život poznati

a lepší zvoliti.“ – „Čti pevněji!“

mu otec řek’ a opět zakašlal.

A Václav četl hlasem pevnějším:

„Když kralovati po mně budete,

královou okrášleni korunou,

tož pamatujte, před vámi že já

tu kraloval a navrácen jsem v prach

a v hlínu červů; tak též padnete

i vy, jak stín jen jdouce a jak květ

jen polní. Hle, zač stojí urození

a stok všech věcí, čistého-li není

v něm svědomí a víry, naděje

svatého vzkříšení?“ – Strach na mne pad’,

jak Václav četl slova ošklivá,

ta slova strašná o té hlíně červové.

Chtěl jsem se vyrvat z ruky otcovy,

než nemoh’ jsem, a Václav dále čeť:

„A budete-li v strachu božím choditi,

tož moudrost bude vždy váš počátek,

i budete pak soudit bratří své

jen po pravdě a spravedlnosti,

jak sami souzeni být nadějete se

od Hospodina Boha svého,

a na bludné již cesty nenastoupíte,

neb cesta boží vždycky přímá jest.

A bude vaše milosrdenství

i nad bohatými, i chudými,

jak sami milosrdenství

si dojít žádáte ze svého tu ubožství

a z křehkosti své od Hospodina.

A moudrost vaše posílena bude

a budou lučištěm pak mosazným

vám vaše ramena, a před vámi

v prach padnou nemilostiví.“ – A otec

mne vetchou rukou hladil po hlavě

a k Václavu děl: „Rozumíš-li dobře?“

„Rozumím, otče,“ Václav odvětil.

„A ty, Sigmunde?“ – Rozpačitě „Ano“ –

jsem řekl, chtěje říc’, že slyším to.

„Nu, s lety rozum se ti dostaví

a vše si vyložíš a pochopíš.“

A k Václavu děl: „Čti jen pevněji!“

a ke mně: „A ty bystře zachycuj!“

A Václav čet’ a já se strachy třás’

a otec hladil mne. „Jest psáno v žaltáři:

Soud miluje čest králova; a žezla

vám kvésti budou před Hospodinem,

neb poklouzlému podali jste jich

a ubohého vytáhli jste z osidla.

A vaše koruny se budou skvít

a obličeji vaši osvíceni budou;

neb oči moudrých budou zřít v ně s důvěrou

a chválit Hospodina řkouce: Přidej

Hospodin králových dnů na dni jeho!“

A otec zvolal „Amen!“ – vstal, šel k oltáři,

vzal obě koruny a, nad hlavou

je drže nám, „Synové moji,“ děl,

„zde před obrazem Božím slibte mi,

že dá-li Bůh vám po mně nosit korunu,

ji ponesete vždycky počestně

a spravedlivě vždy!“ – „To slibuji

ti, otče!“ Václav jasným hlasem řek’,

a když jsem já stál mlčky, zaražen,

„Nu, řekni: ,Slibuji!“‘ mne Václav štouch’,

až jeho slova zopakoval jsem.

A otec zaslzel a každému

žehnaje na hlavu dal korunu.

Má koruna však smekla se mi s hlavy,

s třeskotem hrozným třískla sebou o zem,

o tvrdou dlažbu třískla kamennou,

až rozlítly se drahokamy její,

jak jiskry sršivé a praskavé,

a hrozným třeskotem tím procit’ jsem – –

– Ach – hlava má je mdlá – je rozbitá –

a pustá jako strnisko. Jen v ní

to šustí – jako po strnisku v jeseň –

když honíváme v něm, – když honíváme.

Jen šustí, šustí chladně, studeně

a fičí, fičí jen – a šustí, šustí.

Kde, odkud se to vše jen sebere

v té hlavě spánkem na čas zamknuté?

A je v tom souvislost – v tom snu i v tom,

co před ním sběhlo se. Řeč o svědomí jde

a spravedlnosti a o soudě.

„Soud miluje čest králova; a žezla

vám kvésti budu před Hospodinem;

neb poklouzlému podali jste jich

a ubohého vytáhli jste z osidla.“

Tak také šlechta psala pro Husa.

O slově králově mi mluvila.

A chytali mne za to slovo dané –

za slovo královo – a hrozili,

když daného mu slova nesplním,

že lekati se budou přízně mé.

Je vtip v tom věru, jedovatý vtip

je v tom, co psali mně ti páni z Moravy:

že přízně mé se budou lekati!

Toť jako že mi o korunu jde,

až přijde na ni čas. A mohou oni

mi pořádně pak jíchu přesolit.

A vše to proč? Eh, pro bídného mistra

s přerostlým rozumem. Ba s přerostlým

a hodně zdivočilým, pánové!

Eh, trefně pověděl to Volkenštejn!

Než páni mocní jsou a vášniví

a chytat budou za to slovo dané.

Co však jsem dělati měl, pánové?

Co měl jsem dělat, vtipní pánové?

Zdaž já ho uvěznil a odsoudil?

Zda já? Což dveře jeho žaláře

jsem nepohrozil vyrazit? Než sbor,

sbor – on, on povstal proti mně – on, on

a zahrozil mi, že se rozejde.

Měl dát jsem padnout věci křesťanstva

jen pro Husa? Věc všeho křesťanstva!

Což oni chápou na vsích, zatuchlí!

Ti Husa znají jenom ušima,

zvlášť ti tam z Moravy. Než povím jim:

Proč se mnou nejel Hus, jak chtěl jsem já?

Proč nejel se mnou? Proč? V mém průvodě?

Proč vyhnul se mu radš a vyjel sám?

Ta okolnost tak drobná, maličká

jde na váhu. A těžce přitlačí.

Proč vzdal se bezpečí a vyjel na zdařbůh?

V mém průvodě by nebyl nápadný

ten mistr zdánlivě tak pokorný;

v mém průvodě on byl by ztratil se.

To však on nechtěl – Mistr ješita.

Chtěl sám jet ulicí. Chce lidu sběh

a tlačenici kolem sebe mít,

chce oči vypoulené údivem

a ústa otevřená úžasem.

Má choutky po vládě on nad davem.

Je třeba odstraniti s jeviště

ty buřiče; když dobrovolně nejdou,

tož hnát je násilím a násilím.

Jsou protivni mně, z duše protivni

ti přepjatci. Eh, nenávidím jich.

Proč zapíral bych svoji povahu?

Ne, nenávidím jich, ty hranáče.

Jak myši rozvrtají celou zem

a mozky ve hlavách. Jen s nimi pryč!

Řád v zemi musí být, v mém dědictví,

a víra jedna, víra jediná.

A nedám viklati jí svévolně

a otřásat jí přerostlými rozumy.

Řád musí být a jeden v zemi pán –

a tím být musím já. A budu jím.

To dal jsem pocítit i papeži,

jenž uvažovat o tom má teď čas,

už bez starostí o svou tiáru,

už sám jsa v bezpečí, tam za mříží,

tam v Gottlibách – však ne už papež Jan,

a pouhý jenom Baldassare Cossa,

jen Baldassare Cossa – Vaše Svatosti! –

jen Baldassare Cossa – chachacha!

Chtěl on tím pánem být; když nemohl,

radš utekl – ten kacíř prohnaný.

Když kousnout nemoh’, aspoň zuby cenil.

Barbarem nazval mne – a šílencem –

a opilcem. A chtěl mne špincovat,

že vypůjčovat na něm peníze

prý jsem se pokoušel – ten rouhavec,

ten svatokupec řekl. Já však mrsk’

mu do očí: „Vy, Vlachové, vy myslíte,

že nad vše vynikáte věděním

a mocí; ale já vás za luzu

mám celé země!“ – Za luzu! A dost.

Ať o tom uvažuje – – Ach, ta noc!

Ach – ach – – jen kdyby spánek přijít chtěl!

Já však jej zaháním, ba zaháním

tím vzpomínáním, rozčilováním.

Tak se to válí, chumlá v hlavě mé,

jak mlhy po strnisku. Raději

chod mysli zastavit a zavřít oči.

Než oči suché jsou a střízlivé;

a spánek nejde, nejde – – Zítra hned,

ba dnes už, vždyť je dávno s půlnoci,

dopíšu Rosenberkovi, ať netrpí,

by plemenilo se mu kacířství

na jeho statcích; ať je vyhubí.

Ta jeho půda jaksi vhodná je,

že daří se v ní tomu pleveli.

A také na Moravu dopíšu –

Lackovi – ano, Lackovi z Kravař;

však napřed Rosenberkovi. – Jak ženy

jsou věru ty mé Čechy. Hříšná země to,

jak ženy; po novotách posedlá,

jak ženy; a je krásná a je svůdná,

jak ženy, které hřešit dovedou.

A ty vždy vábivější bývají,

jak všichni novotáři, za nimiž

se žene všecko jako zmámeno.

Jed v jab’ku hadím, co sved’ matku Evu,

byl pořádný, když účinkuje podnes,

zvlášť v jejích dcerách půvabných; jim nákaza

ta leze do srdcí – tak snadno, přesnadno.

I synové však rádi dávají

se nakazit tím novotářským jedem;

jim nákaza ta leze do hlavy,

a běda, jestli do hlav vleze ženám též.

A proto nutno do kořene zatít

v té zemi po novotách posedlé,

až do kořene, do kořene až

Ach,

ach – ticho! Žena má se probouzí!

A venku v červánkové nádheře,

jež odráží se v spícím jezeře,

za zpěvu drozdů, skřivanů a kosů

vychází slunce jako dětský smích,

jak v spící zemi neznám byl by hřích,

a vdechlo život i v tu šedou rosu.

A jezero se budí rozchvělé –

tam v hloubce ono ještě chová hvězdy své.

A výš, výš nad hory se nese slunce,

v jezerním shlížejíc se zrcadle,

a cítí se tak svěží, omladlé.

Již v loďkách plachetních i v malém člunce

zní kejhot kačen, hus, jež vedle zvěřiny

tu v koších leží s množstvím rybiny –

to pod nůž kuchařský už do Kostnice běží,

jež zatím ještě v snách a v ranní páře leží.

A jiné loďky plny lidu jsou,

že veslaři jen ztěžka veslujou.

„Ať nezmeškáme, slyšte, upálení!“

už na veslaře křičí nevrle.

„Eh, času dost!“ – dí veslař otrle.

„Přec v chrámě bude napřed odsvěcení!“

Vtom zazněl zvon. „Nu, již to začíná!“

A veslo chvatněji se do vln zatíná.