Slovo starého vlastence.

Ubohý můj národe,

smutný vlasti obvode,

starý nepřítel se zdvíhá,

na domnělou kořist číhá.

Před stoletím národ spal,

škůdce hrob se kopat jal;

hrobem byla země celá.

Církev však jej zaházela.

Nad národem visel meč,

národ ztrácel zvučnou řeč;

kdo se v lepším stavu viděl,

za dědů se jazyk styděl.

Posvátný jen Boží chrám

jazyk živý choval nám;

odtud živla dědin škola,

z mrákot vstával národ zdola.

Za padesát svorných let

národu se divil svět;

vyšší školy jemu dány,

otevřeny k vědám brány.

Nepřítele postrach jal,

o vzácnou se kořist bál;

se lstivostí věru hadí,

všemožně si žáhu chladí.

Pozdě přišel jeho lek,

neděsí nás jeho vztek;

avšak bouře černé noci

pospíchá mu ku pomoci.

Rozmáhá se pravdy žeh;

„Čecha přemůže jen Čech!“

Nevěra zas svornost kazí,

nepříteli cestu razí.

Milovníci slepoty

vzdávají se jednoty,

slavné vlasti na úkory

rozchodí se v bludné sbory,

Zrezavělou berou zbraň,

sápají se jako saň;

každý z nich lid zbožný trhá,

svornou jeho sílu mrhá.

Chaso Česká vážně stůj,

chláchol mladý rozum svůj;

chcete vlasti úraz nový?

Nestrojte jí černé rovy!

Kdo chce Marji poctu brát,

a ji mistru Janu dát,

ten sám sebe odsuzuje,

důtku sobě přiluzuje.

Ó kéž bolestných slz proud

zmírní hrozný Boží soud;

podrobte se Církve radě,

stůjme svorně v její hradě.

Má-li opět česká leb

pocítiti český cep?

Čekáte, až vzpoury šelma

šedého vás zbaví bělma?!