Slovo.

Na počátku slovo bylo,

slovo prosté, vroucí, živé,

jež se z velké duše lilo

v duše pravdy žádostivé,

rosa nebes v lidstvo zpráhlé,

slovo těchy obtíženým,

slovo spásy poníženým,

slovo lásky neobsáhlé,

hlásající země šíru

dobra blahou zvěst a míru.

Zalétalo prostým retem

mezi prosté davy chudé

a přec dále znělo světem,

div a zázrak tvoříc všude:

Slovem tím jak žárem s nebe

tisíceré srdce vzňato,

boháč rozdával své zlato,

obětoval bratřím sebe,

udeřen v líc, druhou soku

nastavoval s láskou v oku.

Nezřel’s jedny v pyšné zdobě

z davu otroků se stkvěti,

všichni byli rovni sobě,

otce nebeského děti,

dobrodiním a ne mukou

oplácel druh druha vinu,

nelámal tu soudce třtinu,

neřinčely meče v rukou,

však spěl každý v plesném díku

pro korunu mučenníků. –

Slovo zůstalo; však dobou

hasnul žár v něm plápolavý,

kalilo se lidskou mdlobou,

tratilo svůj smysl pravý.

Rtoma sice dále chvělo,

ale srdcím byl již cizí

božský jeho obsah ryzí:

Ne již láskou, vášní znělo

v cinkot měšců, pout a mečů,

v disputace zahalečů.

Za to bylo zlatem psáno

v listů běl pod zlatou sponu,

velkým hlasem notováno

v bouři varhan, tub a zvonů,

vykládána do litery

jeho písma kostra suchá,

do znaménka, do titěry...

všechno, vše, krom jeho ducha – –

Na počátku slovo bylo

a jen pouhé slovo zbylo.