Slovo

Hluboké, hluboké studny jsou.

Hruď lidská nejhlubší.

Padlo mi slovo do prsou,

hluboko na dně spí.

Naděj tam spí a čeká žal,

až zmlkne vůkol svět,

až bůh, jenž studnám hloubku dal,

v svou hruď ji vdechne zpět.

Až studny kraj se rozpadne,

až věčnem budu vpit,

až ticho zalká, beze mne

mé slovo počne znít.

Nemohu zemřít. Nezemru,

třeba bych umřel rád

a třeba bude do větrů

můj popel rozevlát.

Mé slovo padne do prsou

zas příštím pohrobkům.

Vše věci pomíjivé jsou.

Hruď lidská – věčna dům.

Z ní slovo, jež mně nepatří,

přes věky bude znít,

s propastmi hvězd mne pobratří

a smrtí dá mi žít.