Sluha.

Přetéká vínem zlatá číš, –

aj, pane Voku, o čem sníš?

Na dlažbě zvoní pohár překocený

a mna si čelo prudce vstává Vok.

Jde temnou síní, hmatá podél stěny

a pustou klenbou duní jeho krok.

Hled jeho plane, rty se šeptem chvějí:

„Však překonám ten dětský odpor její

a ze rtů svůdných budu rozkoš pít!

Je v pevné kleci, mříže nerozláme

a vzdechy, pláč? – To všechno dobře známe,

já přísahal, že mojí musí být!“ –

Juž vidí v šeru dvéře okované,

za nimi čeká rozkoš, bujný sen. –

V tom šedý sluha náhle před ním stane

jak socha mrtvá o meč podepřen.

Vok zuby skřípá, jeho hled jej děsí,

a vztekle volá: „Z cesty, otroku!“

pěsť zatíná, vous rozcuchaný rve si

a dýku marně hledá po boku.

Kmet stojí před ním, klidně čelo zvedá,

do stropu, zdá se, roste hlava šedá

a v oku slzou temný blýská žal.

„Stůj, pane!“ praví, „chraň se, chraň se zrady!

Vím, v této klenbě vězníš kvítek mladý,

jenž na tvé cestě maně rozkvétal.

Však hezký panoš dříve než ty, pane,

tu růži poznal, děcko milované

a její láskou, jejím dechem žil.

Což, – ty jsi pánem! Kdo ti bránit může,

bys nevylíbal něhu z bílé růže

a podle vůle kvítek nezlomil?

Ty můžeš píti blaho z číše plné. –

A mladý hoch? – Ten bloudí, tobě klne,

mrak zoufalosti v jeho duši pad.

O pomstě dumá, věrné sbírá druhy,

chce tobě krví platit staré dluhy, –

ó chraň se, chraň, než pozdě bude snad!“ –

V tom pokřik divý zavzněl na nádvoří,

do oken padá záře nachová.

„Ó, prchni, pane! běda! zámek hoří!

Ó, prchni odsud!“ sluha zděšen volá,

„slyš: Pomstu, pomstu! hromem hučí z dola,

jen rychlý útěk tebe zachová!“ –

„Stůj!“ mladý panoš náhle ze tmy skočí

a divým žárem planou jeho oči.

„Dnes duše má se pomsty nasytí!

Zhyň, bídný lotře, vrahu mého blaha!“ –

a nad hlavou mu blýská ocel nahá.

Tu starý sluha páž mu zachytí. –

Vok uskočil a šerem prchá, – sketa!

Meč maně padá v lysou lebku kmeta. –

Pak ticho. – Slyšet, kterak na kámen

krev starce kane krůpěj za krůpějí,

jak sípavý dech proudí zdlouhavěji

a ze rtů volně těžký prchá sten. –

A mladý panoš černým okem svítě

se dveří pevných sráží závory.

„Pojď, holubičko, drahé moje dítě,

pojď v náruč mou, z mých tebe vyrvat páží

se nikdo více věru neodváží, –

pojď, prchnem spolu v dálku, za hory!“ –

A k hrudi tiskne svoji růži bílou,

ret svůdný líbá, hladí zlatý vlas.

Kmet hlavu zvedá slední ještě silou,

krev horká, černá, barví vlas mu šedý,

jak z mohyly zní dutě jeho hlas:

„Mé dítě! dcero! postůj, naposledy

mě polib ještě, než tě ztratím zas!

Juž peruť smrti šumí nad mou skrání, –

já pánu svému věrně život dal,

ty vezmi sobě moje požehnání!“

A v rukou dceři stařec dokonal. –