Sluha Páně.

Byli veselí tři bratři,

Sbratření ne sice rodem,

Ale stejným smýšlením.

Byli v bujném mládí květu,

Měli peněz dost a dosti;

Tedy žili po své zvůli,

Hodovali, hýsovali,

Až tím přišli na koráb.

Co teď počít? Se žebráckou

Chodit mošnou? Styděli se;

To vším právem. Pracovati?

K tomu byli příliš líní.

„Do lesa!“ z nich zvolá jeden,

„Do lesa, do zeleného,

Ten nám byt dá, výdělek.“

„„Do lesa, do zeleného!““

Zvolají tu všichni tři;

Do lesa pak spolu šli.

A jak krahujové lační

S výše pasou po kořisti,

Na kterou by mohli vrazit:

Tak ti tři tam s lesní skály,

Mnohý povoz s drahým zložím

Mimo jel, i mnohý poutník

Mohovitý mimo kráčel.

Přepadli je spojenci?

Nikoli! A proč ne? Srdce

K činu neměli. Ó zločin,

Zvláště, je-li zločin první

Kolik síly vymáhá!

Ó kdybychom sílu, jížto

Zapotřebí ke zlému,

Vynakládali na skutky

Šlechetné, jak zcela jinak

bylo by v tom životě!

Noc je, pošmúrná noc, tmavá;

Ani jedné hvězdičky

Není vidět na obloze

Nebeské. V té noci černé

Muselo se něco stát,

Nouze byla příliš velká;

A teď – kroky slyšet, kroky

Blížících se pocestných.

Dva jsou. Jeden kráčí napřed

Se svítilnou, druhý za ním,

Zvolna, kmet již, jak se zdá.

„Nuže, k dílu!“ zvolají

Bratrův dva. „„Ustupte!““ praví

Třetí. „„Ha, jak úzko je mi,

Jak mně srdce bije v prsou!““

„Nebudeš-li s námi, přítel

S přátely, druh věrný s druhy

Věrnými, tož přisámbůh

Padneš tudíž první sám!“

A již vyřicují všichni

Tři se na přicházející.

„Stůjte, podejte se nám!“

Leč jak svítilnou staršímu svítí

Do tváře, koho v něm spatřují?

Sluhu Páně zří, to vznešeného

Znaky úřadu jim zjevují.

K nemocnému kněz jde v pozdní noci,

Ač ho břímě tíží starosti,

A jde rád, by umírajícímu

Posloužil oltářní svátostí.

Vece: „Čeho žádáte? Já světských

Nechovám u sebe klenotů.

A co s sebou nesu, poskytuje

Jenom rozhřešeným blahotu.“

A hle, právě v tuto chvíli

Ze záslony tmavošerých

Mračen měsíc vystupuje,

A svým stříbrobílým leskem

Velebníka ozařuje,

Že se stařec nezdá zemským

Tvorem obyčejným být,

Nýbrž před očima zbůjců,

Jako jeden z nebešťanů,

V nadzemské se slávě stkvít.

A ti zbůjci oněmělí

Trnou, stojí zkamenělí.

A k ním dále vece sluha Páně:

„Jste as dosud začátečníci;

Kéž byste již nikdy mrzkých chtíčů

Zchvátit nedali se vichřicí!

Ó jak blažen je, kdo bodrou pílí

Potřebného sobě dobývá;

A nekřivdě – prospívaje jiným,

Vždycky pokojné svědomí má!

Obraťte, pokud vám času přáno!

Poslechněte mého vyzvání

Usmiřte se s Bohem! Není dalek,

Podám vám jej. Čiňte pokání!“

Ha tu, jakoby je rámě

Neviděné k zemi strhlo,

Přemoženi, překonáni

Mocí, nikdy pocítěnou,

Všichni tři mladíci rázem

Na kolena padají,

Skroušeně se přiznávají,

A se svatosvatým slibem

Zavazují, budoucně

Počestnou se bráti dráhou:

A kmet všechny rozhřešuje,

A podává pak jim chléb,

Jenžto mrtvé oživuje,

A na nebi vyjasněném

K měsíci se hvězdy přidružují,

A svým leskem zjev ten oslavují.

Velebník pak šťastně cestu

K nemocnému dokonal,

Potěšil ho, posilil ho,

Že se duše jeho klidně

Odebrala na věčnosť;

Ale ti tři zbloudilcové

Slib svůj přísně zachovali,

Neunavnou prací z bídy

Vynořili se a žili,

Každý ve svém vlastním staně,

Blaze, blažíce i jiné –

Chválen budiž sluha Páně!