Slunce a hvězdy.

Den parný minul. Slunce zvolna hasne,

jak starý král se s trůnu svého kácí,

a v červánků polibkách vykrvácí

to jeho srdce žhavé, vroucí, jasné.

Tu na obloze noci tmavořasné

roj hvězd se zjeví. Rodí se a ztrácí,

jde, září, hyne, znovu zas se vrací,

jsou mírné, chladné, bledé – a přec krásné.

Toť zákon věčný, řada proměn známá.

Když slunce lásky mohutné a skvělé

nám zapadne, tu v hrudi, žalem stmělé,

Hvězd tisíc náhle – upomínek – vstává.

Mé srdce, ztiš se – v tobě odehrává

se také jenom přírody té drama.