SLUNCE bilo do kamení

SLUNCE bilo do kamení

v ohni nebe stálo,

bledým květům v omámení

jedu nalévalo.

Střely světel nad olšemi

bodaly a rvaly,

mrtví skrytí v puklé zemi

znova umírali.

Věčnost prahla na nebesích,

v srdci stesk byl těžký,

zahynuly písně v lesích,

chromý čas šel pěšky.

Němou tísní závrať léta

nohy podrážela,

vůní ztraceného světa

lípa zaúpěla.

Kulhá čas, ať úzkost běží –

co to oči vábí – –

V prachu cesty tělo leží

zašlápnuté žáby.

Ticho lesů neumělo

úzkost zapuditi,

jenom čas své chromé tělo

chladil v rose kvítí.

Žhavým nebem chmury táhly

nad umdlenou pouští,

rybník jako přízrak náhlý

zatřpytil se v houští.

Obloha tam nahlížela

jako do zrcadla,

jako by tam panně s čela

zlatá hvězda spadla.

Rákosí se rozesmálo,

zavoněl dech máty,

z dívčích tváří světlo plálo,

zazvonil smích zlatý.

Milosrdná vůně trávy

vstupovala v chřípí –

čím se jiskřil pohled žhavý,

čím to štkal dech lípy?

Pole sirá, pole holá,

louky pokosené,

zašlé jaro marně volá

srdce unavené.

Louka marně rozkvetla by,

úsměv marně touží,

zašla snivá píseň žabí

jako voda v louži.

Vždyť se čas už zdvih’ a běží –

co to oči vábí – –

V prachu cesty tělo leží

zašlápnuté žáby.