SLUNCE. (I.)

Nad zrudlé tekuté obláčky

klene se obloukem slavně a výší...

Krvavé blesky na skaliska

paprsky ohnivě píší...

Do ztichlé řeky se ztápí, z ní blýská,

dálkami hoří a do věčna výská...

V obzoru nesmírném život již hřímá

tisícerou svou písní. Teď dýmá

v kouřích. Slyš, dunění strojů a kol.

Vzbuzená každá chatrč svítí

uprostřed malých zahrad a kvítí,

cesty, jež točí se nad údol...

Den se již rozvírá. Jeho branou

důmysl lidský a práce a shon,

touhy, jež kořistit neustanou,

vášně, jež vraždí jednou ranou,

valí se záměrů milion.

Z chatrčí, samot a vsí a měst

křižuje život a tisíci cest

opakuje svou výpravu lačnou

životodárnou a dobyvačnou,

šíří se, roste a množí se, získává.

Bije, co skonává.

Vniká a přetváří. Hltá a poznává...